Prostitutky, feťáci a bezdomovci – taková je odvrácená tvář Prahy

Sedíme v kavárně Louvre na pražské Národní třídě. Je vyhlášená stylovým prostředím, výbornými zákusky i tím, že sem často chodí celebrity. Pravidelně tu třeba můžete vidět nad novinami podřimujícího knížete Schwarzenberga. Těžko uvěřit, že toto uhlazeně vypadající místo bylo ještě do konce devadesátých let vykřičenou gay diskotékou Riviéra. Doupětem sexuálních i drogových neřestí, kde si klienti mohli k sexuálním účelům koupit chlapce a muže všech věkových kategorií. „Šlapali tady kluci už kolem devíti až třinácti let. Pasáky jim často dělali vlastní rodiče,“ říká Karim, nepřehlédnutelná osobnost ze sociálního projektu Pragulic, který zaměstnává bezdomovce jako svérázné průvodce Prahou.

Je nevlídný a mrazivý sobotní večer. Světla pouličních lamp se za tmy odráží v odlesku mokrých dlažebních kostek před halou hlavního nádraží v Praze. U levého vchodu netrpělivě přešlapuje hlouček lidí. Nikdo si není úplně jistý, jestli se očekávaný vlastně vůbec ukáže. Spolehlivost a dochvilnost asi nejsou právě ty vlastnosti, které by se daly očekávat u člověka, který většinu svého života strávil na ulici, fetoval, živil se prostitucí a několikrát skončil za mřížemi.

Zatímco se všichni krčí v bundách nebo s deštníky, Karim si ke skupince lidí čekajících u nádraží razí cestu jen ve svetru s vyhrnutými rukávy. Před deštěm ho chrání jen kšiltovka. Díky neuvěřitelnému množství náramků a prstenů, kterými jsou obtěžkány jeho ruce, silně černě podmalovanému očím, nalepeným řasám a černě nalakovaným dlouhým nehtům je tato excentricky vypadající postava k nepřehlédnutí. Jak vzápětí vysvětluje, všechny šperky jsou památky od různých lidí z ulice, se kterými se za svůj život setkal, a vůbec nikdy si je nesundává. „Ve čtrnácti jsem odešel z domova, matka se nemohla přenést přes to, že jsem gay, ulice mě spolkla, zůstal jsem až do devětatřiceti,“ odpovídá hned na začátku prohlídky na otázky týkající se jeho života. Za pětadvacet let, které strávil na ulici, se sedmnáct let živil jako prostitut, sedm let ujížděl na pervitinu a třikrát byl za krádeže ve vězení, doplňuje svůj vskutku netradiční životopis dnes dvaačtyřicetiletý Karim. I přes jeho vzhled, byste v něm afektovanost, která by se od bývalého homosexuálního prostituta a travesti umělce dala předpokládat, nenajdete. Zkušenosti a tvrdý život ulice jsou vepsané do jeho tváře, asi málokdo zná pražské podsvětí tak dobře, jako právě on.

Hlavní nádraží, které je výchozím bodem naší prohlídky pražského podsvětí, bylo několik let i Karimovým domovem a pracovním místem v jednom. Funguje zde tvrdá hierarchie. „Na nádraží šlapou tři druhy kluků – ti, kteří jdou za cokoli, za drogy, lístek do metra, bagetu. Pak takoví, kteří jdou za pár stovek, až po ty nejdražší, ti si za sex berou třeba i přes dva tisíce. Každý si hlídá svoje místo a je tu tvrdá konkurence. Pasáci si to tu hlídají, aby jim neutíkaly kšefty,“ vysvětluje Karim. Veřejné WC nebo točité schody před nádražní halou – místa, kde se nejčastěji vyřizuje sexuální byznys. Protitutky – dívky – na hlavním nádraží nenajdete. Jejich rajónem je Václavské náměstí, tam šlapou cizinky, Rusky, Asiatky, Polky a další. České holky vykonávají nejstarší řemeslo hlavně na Karlově náměstí. Jedinou ženou, která se prodává na hlavním nádraží, je Katka. Ta, kterou můžete znát z dokumentu Heleny Třeštíkové. Dnes podle Karima bere tři a půl gramu heroinu denně a od zlaté dávky ji dělí, dá se říct, jen milimetry a štěstí. „V pětatřiceti vypadá tak na šedesát, má ale tuhý kořínek,“ mluví o ní Karim.

Od hlavního nádraží míříme přes přilehlý park, díky vysokému počtu krádeží trefně přezdívaný Sherwood, k budově Státní opery. Za ní vedou teplovody – oblíbené přespávací místo bezdomovců. Kdybyste se v noci do těchto míst vydali, bezdomovci se vás pokusí okrást – nejčastěji vás zde jeden zabaví a druhý obere. Všechna podivná individua, která cestou potkáváme, se s Karimem zdraví, chtějí cigarety nebo pár drobáků. „Někteří mě nemůžou ani cítit, jako jednomu z mála se mi podařilo z ulice odejít a to oni nikdy nedokážou,“ svěřuje se průvodce. Nejhorší je podle něho první půlrok, pokud do té doby z ulice neodejdete, nedostanete se z ní snad už nikdy. Život bez domova od základů překope osobnost a myšlení člověka, ten se pak už není schopen začlenit do normální společnosti, ani kdyby chtěl sebevíc.

Prohlídka pokračuje přes Václavské náměstí. Obchod s drogami zde jede na plné obrátky, prostitutky a gangy zlodějů jsou tu jako doma. To vše má pod palcem mafie – ruská, bulharská a jiné. Strážníci městské policie korzují po Václaváku a dělají, že nevidí. „Když vám u koně někdo něco ukradne, máte téměř stoprocentní jistotu, že na policajtech v Krakovské věc získáte zpět – musíte si ji ale odkoupit,“ popisuje Karim, jak fungují zákony pražského podsvětí. O tomto veřejném tajemství všichni ví, ale nikdo nic nedělá, policisté by přišli o přivýdělek k platu. Před penězi je morálka i spravedlnost na kolenou.

Průchodem z Václavského náměstí se dostáváme až do známé Perlovky – za totality bylo toto místo centrem prostituce. Zde Karim stával sedm let, někdy na patnácticentimetrových podpatcích. V mnoha bytech v Perlové ulici se natáčelo porno. „V obýváku běžela televize a ve vedlejším pokoji se natáčelo, asistovala celá rodina,“ popisuje Karim, jak takové natáčení vypadalo. V lednici byste žádné jídlo nenašli, zato drog několik druhů, aby si každý mohl nabídnout. „Neexistovalo odmítnout nějakou sexuální praktiku, buď jsi se vším souhlasil a dostal peníze, nebo odešel s prázdnou a ještě s rozbitou hubou,“ mluví z vlastní zkušenosti. Plaketa s nápisem „Padlým ženám“ zde připomíná prostitutky, které zde přišly o život kvůli konkurenčnímu boji nebo žárlivosti, když si vyřizovaly účty za přebrané zákazníky.

Prohlídka končí kolem jedenácté večer v kavárně Louvre. „Tak jak se vám sedí v bývalým bordelu,“ ptá se se smíchem Karim, vlastním jménem Karel Lampa. Všichni jsou více či méně zaražení. Jeho prohlídka Prahy dokreslená osobními příběhy totiž docela zásadně mění pohled na naše hlavní město, značný podíl na tom má určitě i jeho strhující charisma. Prožil život, který je na hony vzdálený našim stereotypům, je na něm vidět, že se často pohyboval na hraně. „Ničeho ve svým životě nelituju, ulice je nejlepší škola. Nikde líp nepoznáte svoje hranice a sebe samotnýho. Rodina mi několikrát nabízela návrat, já nechtěl,“ říká bývalý bezdomovec, který teď už tři roky bydlí s přítelem a ukazuje lidem Prahu v jiném světle. K odchodu z ulice a ukončení kariéry prostituta mu paradoxně pomohl až virus HIV, kterým jej úmyslně nakazil jeden z jeho klientů.

Barbora Kubová