ROZKOŠ bez RIZIKA se v tuzemsku stala prvním poskytovatelem sexuálních služeb pro fyzicky nebo psychicky znevýhodněné jedince či páry. Iniciativa s názvem Právo na sex dostala zelenou díky posudku ministerstva vnitra.
Sama ředitelka ROZKOŠE bez RIZIKA Lucie Šídová si je vědoma, že se v této oblasti pohybuje takříkajíc na tenkém ledě. Donedávna se totiž praktiky sexuální asistence považovaly bez výjimky za kuplířství, tedy využívání druhé osoby k prostituci. Vzhledem k tomu, že projekt je zatím v začátcích, nejsou ještě patřičně doladěny veškeré právní náležitosti. Tím pádem stále hrozí riziko nechtěného sklouznutí do nelegální sféry.
Pasivní versus aktivní asistence
Výhrady objevující se v souvislosti s poskytovanými službami směřují k aktivnímu druhu asistence. Odpůrci projekt označují černobíle za prostituci – ta u nás, podotýkám, není ani zakázána ani povolena. Přesto bych se neuchylovala k tak silným verdiktům. Poskytování sexu k náplni asistentek nepochybně patří, nicméně zdaleka to není jediná a nejdůležitější složka jejich práce. Smyslem Práva na sex je zejména pomoci hendikepovaným objevit jejich vlastní sexualitu a naučit se s ní pracovat. Asistentky pomáhají také pasivně – poskytují rady ohledně všech možných oblastí spojených s intimitou. Faktem je, že velká spousta hendikepovaných by kvůli odporu k vlastnímu tělu nikdy nebyla schopna navázat intimní kontakt se sebou samým, natož s další osobou. Těmto lidem asistentky nabízejí i zdánlivé maličkosti, jako je pohlazení nebo objetí, které postiženým chybí. V tomto ohledu nevidím na iniciativě ROZKOŠE bez RIZIKA nic špatného.
Služby pro fyzicky i mentálně postižené
Zarážející je pro mne fakt, že jsou sexuální asistentky k dispozici nejen fyzicky, ale i mentálně postiženým lidem. Zprvu mi není jasné, jak je vůbec schopen duševně nemocný jedinec zhodnotit, že má právo na sex. I když existují poruchy různých typů a intenzit, přijde mi zvláštní, že by takto postižený člověk byl schopen vyžadovat sex či jakoukoliv intimní interakci. Nebo si to prostě jen neumím představit. O mnoho závažnějším problémem je skutečnost, že mentálně postižený člověk velmi pravděpodobně do návštěvy sexuální asistentky nikdy nespatřil nahé tělo. Takový silný moment může způsobit šok, který spustí nepředvídatelné chování. No a kdo ví, třeba může postižený člověk asistentce i ublížit, protože jak je známo, duševně nemocní lidé obvykle neovládají své činy. Z tohoto hlediska mi zprostředkovávání služeb mentálně postiženým lidem rozhodně nepřipadá bezpečné.
A co mužští asistenti?
Lucie Šídová v rozhovoru pro DVTV naprosto zamítla, že by v rámci projektu Právo na sex měli být zaškolováni i mužští asistenti. Po nich prý není dostatečná poptávka. Ozvalo se jí nicméně několik zájemců, kteří by sexuální služby postiženým ženám rádi poskytovali. Chápu, že se projekt zatím pořádně nerozjel a je tudíž potřeba stále rozvíjet a vylepšovat už zavedené služby, ne rovnou přemýšlet nad dalšími. Možnost mužské sexuální asistence bych však úplně nezavrhovala. To, že ROZKOŠI bez RIZIKA nedošly výslovné žádosti o služby zprostředkovávané muži, neznamená, že by se nemohly uchytit. Ženských pomocnic je pět, mužského asistenta by stačilo na zkoušku proškolit jednoho. Nevidím zkrátka důvod, proč by sexuální interakce měla být nabízena pouze hendikepovaným mužům, když jsou to snad právě ženy, kdo nejvíce stojí o doteky a pohlazení.
Pavlína Hornová
