Jakub Grós je takzvaný nezaopatřený zletilý. Jeho matka je se dvěma dětmi na mateřské a otec, kterého nikdy nepoznal, ve vězení. Aby si mohl dovolit studia, musel si už od sedmnácti přivydělávat.
Jakub Grós si na svá studia musí vydelat.Foto: Gabriela Boková
Přestože je Jakubův život velmi náročný a nelehký, nelituje se, je sebevědomý a o svém životě mluví velmi otevřeně. Od pěti let žil s otčímem, kterého vždy bral jako vlastního. „Problémy nastaly v okamžiku, když se naši rozvedli," vypráví Jakub. „Tehdy mi bylo sedmnáct a měl jsem si vybrat, jestli chci bydlet u mamky, nebo u taťky. Jenže u mamky nebylo místo a navíc jsem měl maturovat," popisuje s naprostým klidem Jakub. Otčím ho tedy nechal bydlet u sebe a od matky dostával patnáct set na měsíc. Z toho si musel vše kupovat naprosto sám. Od oblečení, bot, přes věci do školy až po účet za telefon. Částka nebyla dostačující, a tak začal dělat prodavače v hypermarketu. „To bylo fajn, protože jsem si mohl naplánovat směny, jak jsem chtěl," vzpomíná Jakub.
Po přechodu na vysokou školu začal pracovat jako správce internetového obchodu. Zaměstnavatel ho ale začal šidit, a proto raději odešel. Další zastávkou byl pro Jakuba kafé bar, kde pracoval jako provozní. „Nakonec jsem všechno tak zautomatizoval, že nebyl už provozní vedoucí třeba. Tak moc jsem chtěl majitelce pomoci a ušetřit peníze, a tak jsem prakticky sám sebe vyšachoval," směje se. „Ale své výhody to také mělo. Potkal jsem tam Tomáše, který za mnou přišel s nápadem pronajmout si jídelní vagón, a tak jsem začal podnikat. Teď je mým zaměstnancem," pokračuje Jakub. „Celkem to vydělává, ale nejraději bych se toho už zbavil. Nechci mít další starost navíc a taky bych se chtěl už pořádně začít věnovat škole," dodává s povzdychem.
Rovný přístup ke vzdělání u nás není
Nyní Jakub pracuje jako IT specialista na plný úvazek. „Dělám na osmihodinové směny, takže stíhám i školu," pochvaluje si. S platem je spokojený, za měsíc si vydělá kolem třiadvaceti tisíc. Jako „ajťák", jak říká, nikdy nechtěl pracovat, ale teď je to nutnost. „Mamka mi dává dva tisíce, protože víc nemůže, a otec nic. Je totiž ve vězení," popisuje Jakub situaci v rodině. „Měl jsem s ním jeden papírový kontakt a to ve chvíli, kdy mi bylo osmnáct a začal jsem řešit svou finanční situaci," vypráví s lehce ironickým úsměvem na rtech. Tenkrát mu vyměřili alimenty na sto padesát korun měsíčně. Za ta léta se Jakubovi vrátilo zhruba dvacet tisíc.
S přístupem sociálního systému ke studentům přesto není spokojen. „V mezinárodních úmluvách, které podepsala i Česká republika, je přece stanoven rovný přístup ke vzdělání. A tady vidím velkou mezeru," pohoršuje se Jakub. „Pro studenta nejsou žádné výhody. Dostane stipendia a životní minimum, což jsou přibližně čtyři tisíce, a když si chce brigádou přivydělat aspoň na těch šest, tak ztratí nárok na sociální stipendium, takže je opět na čtyřech tisících," vysvětluje.
Škola i práce? Jde to, ale těžko.
Svoji aktivitu ve škole hodnotí jako tragédii. „Tedy kdybych už teď neměl ty vagóny, tak by to bylo v pohodě. Práce IT specialisty je velmi flexibilní, takže když se mi směna kryje se školou, můžu si ji přehodit," říká Jakub. Pracovat ale musí. Kvůli špatné finanční situaci po rozvodu rodičů si vzal studentskou půjčku na osmdesát tisíc. „Školu tedy zvládám na té úrovni, že tam většinou dojdu," přiznává Jakub. „Někdy se stane, že směna nejde přehodit. Takže pracuji na úkor toho, že nespím i tři dny v kuse, protože mám školu, potom noční směnu a hned ráno zase školu," stěžuje si. Na hodiny se tak nemůže pořádně připravit, je unavený, dělá mu problém se na přednášce soustředit a nestíhá psát úkoly. Zvládat školu a práci zároveň se přesto podle něj dá. „Ale rozhodně ne na té úrovni, jako kdybych byl finančně zajištěný a vzal si třeba třikrát do měsíce nějakou brigádku na přilepšenou. To je úplně o něčem jiném. Chybí mi zázemí, klid a čas, takže je to velký rozdíl," říká. Až splatí dluhy, plánoval práci na částečný úvazek. Bohužel zjistil, že by se mu to nevyplatilo. „Nejen že se taková práce špatně shání, ale člověk nemá zaměstnanecké výhody a má nižší hodinovou sazbu," upřesňuje Jakub. Kdyby tedy pracoval polovinu času, tak by dostal čtvrtinu výplaty. „Neříkám, že by se s těmi penězi nedalo vyžít, ale už jsem si zvykl na nějaký životní standard a nechci z něj slevovat," dodává.
Nedostatkem času trpí nejvíc kamarádi a přátelé
Do budoucna by chtěl získat investory a založit si vlastní síť karaoke barů. „Myslím si, že právě tady je místo na trhu a rád bych tam prorazil. Ale než se do toho budu moct pustit, tak se musím zbavit všeho toho, co mě teď tíží," prozrazuje své plány. Nedávno dokonce vstoupil do politické strany k Evropským demokratům, kde by se chtěl aktivně angažovat. „Rozhodně si tím ale nechci vydělávat. Politika podle mě není něco, kam se chodí pro peníze," upřesňuje. Proto by rád rozjel nějaké podnikání, aby byl zajištěný a mohl se jednou věnovat právě sociální politice.
„Určitě mi studium za tu námahu stojí," neváhá Jakub s odpovědí. Nejen že má studentské výhody jako například daňové odpočty, ale škola ho vážně baví. Chtěl bych pokračovat na magisterské studium a možná i na doktorát. „Dokonce jsem přemýšlel, že bych školu přerušil, třeba jen na půl roku, a pak bych v klidu dostudoval," přemýšlí nahlas o svých možnostech.
Tím, že toho má tolik, trpí podle něj nejvíce přítelkyně a kamarádi, protože na ně nemá moc času. „Dokonce mám tabulky, kde mám téměř hodinu od hodiny naplánované, co musím udělat a kde mám kdy být," dokresluje obrázek svého typického dne. Jeho životním snem je mít vlastní hospůdku, manželku, děti a klid. „Stále ale cítím, že mám některé názory, které u nás chybí nebo nejsou dobře prosazované. Věřím si natolik, že když je budu říkat a budu je říkat správným způsobem, že je někdo uslyší."
Gabriela Boková
