Pobyt v Bulharsku: Spolužačky viděly kolej a rozbrečely se

Nebyli jste nikdy v Bulharsku? Sdílejte tedy čerstvé zážitky ze studijního zahraničního pobytu v této zemi v rozhovoru se studentkou bulharistiky.

Ze statistik Centra zahraničních studií vyplývá, že studenti nemají příliš velkým zájem o studijní pobyty ve východních zemích. Neláká je snad leckdy neatraktivní prostředí? V čem se vlastně liší naše a jejich školství? I o tom hovořila bulharistka z Univerzity Pardubice Michaela Metelková. Ta má tento semestr v rámci svého oboru povinný půlroční pobyt v Bulharsku na univerzitě v Plovdivu s programem CEEPUS.

Jaké to bylo v Bulharsku poprvé? Po příletu, poprvé na koleji, poprvé ve škole.

Když jsme přiletěli na letiště, byli jsme ještě všichni velmi natěšení. Pak už to ale začalo. Začali se o nás prát taxikáři, kdo nás odveze, pochopitelně za mnohem vyšší cenu, než byla na ceníku. Je to tam trochu taková mafie. Na periferiích jsou pomalu rozpadlé domy, děti jen tak pobíhají a všude je špína. Pak jsme viděli první kolej, ta byla krásná. Ovšem nebyla naše. Pokračovali jsme na další a z té jsme byli v šoku. Spolužačky se rozbrečely a já málem taky. Už jsem nutně potřebovala na záchod.

Jaké bylo setkání s tureckými záchody?

Najednou se rozvinul silný zápach a já ani nevěděla, jak to použít. Do té chvíle jsem byla v pohodě, ale kupodivu mě ten záchod dorazil. Varovali nás, že to nebude luxus, ale tohle jsem nečekala.

Jak to dopadlo s kolejí a školou?

Kolejná nám nejdřív říkala, že nemá žádné volné pokoje, ale nakonec nás přeci jen ubytovala. Co se týče školy, doufám, že nebudeme mít nějaké větší potíže, protože nám dali najevo, že s námi nic řešit nebudou. Erasmáci to tam mají jednodušší, dostávají víc peněz a mají vlastního koordinátora. U nás to trochu zvrtalo univerzitní oddělení zahraničních vztahů a peníze nám zatím nedali žádné. Žijeme z toho, co jsme si dovezli jako kapesné.

Co je pro vás největší změna?

Byla jsem zvyklá bydlet sama a teď budu žít s dvěma děvčaty. Měla jsem svůj klid a teď tu bude zkrátka ještě někdo jiný. Dál bulharština. Moc ji ještě neumím, ale jinak se nedomluvím. Pak určitě jídlo. V restauraci jsem si dala lilek a čtyři dny jsem měla střevní potíže. Něco třeba dobré je, ale jídlo v menze mezi to nepatří.

Dokážete už porovnat úroveň bulharského a českého školství?

Přijde mi, že je tu trochu laxnější, ale hlavně zastaralejší přístup. Nemají žádný elektronický systém, všechno jde přes papíry a razítka. Přes internet nic nevyřešíte, jedině osobně. Hodně si učitelé se studenty povídají, není to striktní strohá přednáška jako u nás.

Jak se k vám chovají Bulhaři?

Výborně! Češi mají v Bulharsku velmi dobrou reputaci. Jdeme například do obchodu a prodavač pozná, že jsme ze zahraničí, ptá se odkud. Jeden s námi dokonce mluvil jaksi československy. Jsou hrozně fajn.

V čem byste řekla, že je hlavní rozdíl mezi Čechy a Bulhary?

Podle mě nejsou Bulhaři tak materialističtí jako Češi. Vidíte starý oprýskaný panelák a bydlí v něm slušní lidé, pěkně oblečení a určitě netrpí nedostatkem peněz. Jen se nehraje na luxusní auta a krásné vily. Dále jsou Bulhaři takoví vděčnější. V obchodech jsou velmi příjemní. Hned se ptají, jak se máte. Je to proti Česku příjemná změna. Ale ještě jsme se nebyli přihlásit na policii…

Je bulharská kultura natolik zajímavá, že ji stojí za to studovat?

Zajímavá rozhodně je, ale musí se počítat s obrovským vlivem turecké kultury, protože Osmanská říše tady vládla kolem pěti set let. Skoro každý prvek ten vliv trochu nese. Hlavně co se jídla, hudby a architektury týče. Pokud bych bulharskou kulturu měla přirovnat k jiné kultuře, obrátila bych se na Rusko. Moderní snahy o osamostatnění byly, jenže Bulharsko bylo odříznuté od Evropy a mohlo přijímat jen vlivy z Ruska, a tak se kultura té evropské nepodobá. Jedině možná trochu kultuře řecké.

Do Bulharska jste musela jet povinně. Kdybyste si ovšem mohla vybrat, kam by vás to táhlo nejvíce?

Určitě by mě nejvíc lákal sever. Jela bych do Švédska nebo do Finska. Hlavně kvůli přírodě. Taková Amerika nebo dost oblíbené Španělsko mě moc neláká.

Martina Götzová