Plachtění vzduchem mě zbavilo strachu z výšek

Nefalšovaný strach nebo adrenalin? Jaký je v tom rozdíl, pozná člověk jedině, když se pokusí překonat sám sebe. Úspěch ale není zaručen…

Instrukci nebylo moc, ale se zkusenym pilotem Ondrejem Krupou, to nebyl nejmensi problem.Foto: Renata Kuhnova

Je neděle brzo ráno. Nemohu spát. Jsem nervózní. Počasí není ideální, uklidňuji se. Náhle zazvoní telefon: „Není to dokonalé, ale je letovo, tak s sebou pohni, za hodinu tě vyzvedneme,“ zní pronikavý mužský hlas. Krk se mi stáhne, cítím, jak se začínám třást, ale nepřipouštím si to. Do telefonu ještě stihnu hlesnout: „Co si mám obléct?“  „Normálka, jako když jedeš na hory lyžovat. Nezapomeň na čepici a rukavice,“ odpoví hlas do telefonu. Nechápavě se dívám z okna ven. Na obloze je jen pár malých mráčků, jinak svítí sluníčko a lidi se venku prochází v kraťasech. Ale není čas na přemýšlení. Rychle hledám nejpevnější boty, co mám, i čepici schovanou ze zimy. Na poslední chvíli přihodím sluneční brýle, vodu a koláč, i když na jídlo nemám nejmenší pomyšlení. Vyrážíme.

Nasedám do bílého pickupu, kde mě vítá Ondra Krupa s mistrní světa v paraglidingu Renatou Kuhnovou. Oba se tváří, jako by se nechumelilo, a vybavují se mezi  sebou. Po chvilce zjišťuji, že se chtějí bavit i se mnou, to jim ale příliš nevychází. Přestože mi ještě ani pořádně nedochází, že za chvíli budu lítat kdesi s mraky, nejsem schopna výrazně komunikovat. Situace se ještě zhoršuje, když se otočím za sebe do zavazadlového prostoru a objevím jakési chumle čehosi, co má být pravděpodobně paraglidingové křídlo. Zírám z okna na kouř z průmyslového komína. „Bude tam asi dost velký vítr, no uvidíme, jak to

zvládneme,“ uvažuje Kuhnová nahlas, jako by mi četla myšlenky. Dojeli jsme na místo. Krupa na mě nakládá vybavení, které budu potřebovat. Už tak si připadám přilepená k zemi, zdá se, že už tahle tíha mě zabije. Aspoň nebudu muset letět. Na startovací ploše je tak padesát jiných lidí s paraglidy. Mé naděje, že mou možnou prohru nikdo neuvidí, jsou ty tam. Rezignovaně odnáším křídlo na určeně místo a čekám. „Dneska v tandemu poletíte čtyři. Kolikátá chceš letět?“ obrací se na mě Krupa. Jsem jediná žena z tandemistů a tak mám přednost. „Druhá,“ zamumlám a běžím do auta pro čepici, v zoufalé snaze to všechno nějak oddálit. 

Když se vracím s čepicí od auta, zjišťuju, že jdu první. Najednou už nemám možnost výběru. „Pánové, mají asi strach,“ uvědomuji si. V jejich očích se to každopádně dá přečíst. Ještě sami nepochopili, že jdu jako ženská zkoušet létat. Jak bych si to pak mohla uvědomit já. Zjišťuju, že instruktáž k tandemovému letu proběhla během mého oddalovacího útěku. „To jsem zase jednou něco zvládla,“ mumlám si pro sebe. Nestačím se vzpamatovat a Ondra Krupa mě už cpe do popruhů. „Teď chvilka intimča,“ říká a upevňuje mi popruhy na nohy. „Fajn, vůbec nevím, co dělat,“ uvažuju. Nechci se ztrapnit, že se jako blondýna ptám. Už slyším ty narážky. Strach ale překonal moji hrdost, snad poprvé v životě. Slyším se, jak říkám: „Jak si na to mám potom sednout a co že mám dělat?“ „Jen se zapřeš a pak budeš utíkat,“ vesele pronáší Ondra Krupa. O moc chytřejší z toho nejsem, ale nějak to zvládnu.  Ondra se připojuje za mě, kontroluje, jestli je všechno v pořádku a ujišťuje mě, že pokud se něco stane, máme záložní padák. Tak to mě vážně uklidnil.

Do této chvíle jsem si nebyla schopná uvědomit, že to vážně udělám. Teď už není čas na to myslet. Pevně svírám popruhy křídla. Jistící popruhy mě škrtí na stehnech a na prsou. Srdce mi doslova tepe v celém těle. Lidi kolem nevnímám. Náhle mě cosi silně táhne do zadu. „Zaber! Zaber!“ řve mi Krupa do

ucha. Zapírám se o zem, seč mi síly stačí. Náhle ta obrovská síla povoluje. „Makej! Makej! Utíkej!“ slyším tentokrát. Připadám si jak tažný kůň. Snažím se utíkat, ale něco mě táhne zpět. Nemyslím. Utíkám. Utíkám, jak mi napjaté tělo dovolí. Utíkám pár vteřin. Připadá mi to jako věčnost. Neuvědomuju si, že jsem už ve vzduchu a zoufale máchám nohama. „Stáhni si sedačku a sedni si,“ zní za mnou další příkaz. Bojím se pustit popruhů. Ve chvíli, kdy do mě Krupa jemně kopne, to překonávám a relativně pohodlně se usazuju. Zvedám hlavu. „Tak já jsem ve vzduchu,“ snažím se pochopit.

Rozhlížím se kolem. Celý svět mi leží na dlani. Jsme ale docela nízko nad kopcem, potřebujeme se dostat do nějakého stoupáku. „Zapomněl jsem si zapnout zvukový navigátor na termiku,“oznamuje mi Ondra. „Fajn, vůbec nevím, co to pro nás sakra znamená,“ uvědomuji si, ale neříkám nic. Ondra pouští řídící lana paraglidu a hledá cosi v kapse. „Ok, budu dělat, že se mě to netýká a budu se kochat přírodou kolem,“ vnucuji si. „Pííííííp,“ zazní mi za uchem jako znamení, že už je vše v pořádku. Nalétáváme do vzdušného proudu. Rychle stoupáme nahoru. Ne, nemám strach, probouzí se ve mně soutěživost. Chci výš a výš. Chci být nejvýš a co nejdéle ve vzduchu. Užívám si to.  Jen škoda, že tu nejsem sama, pak by to mělo grády. Ondra mi nabízí řízení. To ale odmítám. Okamžitě si vybavuji, jak to dopadlo posledně, když mi kdosi nabízel řízení vodního skútru. Přece jen bych tenhle let ráda přežila.

Nabalená v čepici a rukavicích začínám cítit, že mi je celkem zima. To je s podivem, dole je kolem pětadvaceti stupňů. V rukou mám lehkou křeč. Přestože svůj strach ani nevnímám, svírám stále popruhy křídla, jak nejpevněji mohu. Když to zjistím a definitivně se rozhodnu, že létání miluju, oznámí mi Ondra, jak se chovat při přistání. „Hmm, tak to je fajn, za chvíli už asi půjdeme dolů,“ uvědomuji si. „Uděláme nějaké srandičky, ať si to užiješ,“ zpola tázavě mi oznamuje Ondra. „Tak jo,“odhodlávám se, „když už tu

jsem,“ dodávám. Pak už jen slyším: „Pevně se drž.“ A cítím, jak se mi tělo tlakem vzduchu natahuje na obě strany. Snažím se mít otevřené oči a pochopit, co se děje, ale stejně netuším. Po pár vteřinách je konec. „Super, žiju,“ oznamuju pilotovi. Už jsme kousek nad přistávací plochou, vedle hřbitova. „Paráda, jak povzbuzující!“ ušklíbnu se. To už ale přelétáme nad dráty vedoucími napětí a jdeme na přistání. Vítr nám přeje. Přistáváme na nohy. Ještě naposledy mi křídlo ukáže svou sílu, když mnou ostře trhne dozadu a je konec.

Přestože jsem byla ve vzduchu bez mála tři čtvrtě hodiny, otevřelo mi to úplně nový svět. Nastává tak nový problém. Zvažuju, jestli ten svět nechci zkoumat znova a znova. Na strach z výšek nebyl čas, při škole paraglidingu by asi taky nebyl. Nebo jsem ho zkrátka definitivně překonala.

Název: Jemm

Internetové stránky: http://www.jemm.cz/

Lokalita: Jeseník, Beskydy 

Ceny:

Tandemový seskok běžný: 1 300 Kč

Tandemový seskok termický: 1 750 Kč

Škola paraglidingu: 8 550 Kč

Související článek: http://stisk.blog.idnes.cz/c/73708/Mistryne-sveta-v-paraglidingu-Na-letani-vzduchem-jsem-zavisla.html

Irena Pohlová