Nevěstou na zkoušku

Blíží se máj, měsíc lásky. A začíná svatební sezóna. Jedním z úkolů budoucí nevěsty je vybrat si ty nejkrásnější šaty. Rozhodně to není jednoduché. Obléknout se, vzdychnout, pokochat se, svléknout. A další. A další. Pamatovat si, jak vypadaly ty první. A jestli u těch druhých nebyla přece jenom příliš široká sukně. A hlavně nebrečet, když na vás hledí ze zrcadla někdo úplně jiný. O hodně hezčí. A vážnější. 

Stojím polooblečená v brněnském svatebním salonu. Poměrně velká místnost je ze všech stran obklopená stojany s bílými šaty. Na jedné ze stěn visí velké zrcadlo a vedle něj je zkušební kabinka. Maminkám, tetičkám a kamarádkám, které předsvatební martyrium se svými drahými nevěstami absolvují, slouží coby útulek pohodlně vyhlížející kožené křeslo. Po dnešku už věřím, že je opravdu potřeba. I moje kamarádka, která mě provázela, jeho služeb využila. Taková záležitost totiž není nákup trvající pár minut. „Jedna nevěsta tu byla snad tři hodiny. To už jsme byly unavené všechny,“ vysvětluje mi sympatická blondýna Martina Hofmanová, která v salonu pracuje.

„Říkávalo se, že svatba v máji nosí máry. Teď už to ale není pravda. Lidé se hodně berou i v květnu,“ usmívá se Hofmanová  a pomáhá mi vysvléci se z prvního modelu, trochu těsného přes boky. Dříve se opravdu věřilo, že svatba v máji přináší neštěstí a smrt. To bylo ale tím, že po takovéto svatbě se děti rodily zpravidla v zimě. A právě nevlídná doba se podepsala na mnohých úmrtích novorozenců i prvorodiček. Teď už to ale neplatí a svatby v květnu nejsou žádnou výjimkou. „Má to samozřejmě něco do sebe. Všechno kvete a je krásné počasí. Fotky jsou pak nádherné,“ říká Hofmanová a já jí dávám za pravdu. Ačkoli vím, že mě v příštím měsíci svatba nečeká. Můj velký den přijde až na podzim.

 „Tak co na ně říkáte?“ ptá se mě odbornice na štěstí, když mi konečně došněruje záda. „Wow,“ zmůžu se jen na povzdech a zasněně se dívám do zrcadla, „to jsou ony.“ Krajkové rukávky, sukně až na zem a hlavně dlouhý závoj splývající přes ramena. Jednoduché a přece kouzelné.  „Opravdu ti to moc sluší,“ skoro se rozplývá moje kamarádka, která postává kousek vedle mě a je připravena vše fotit. Mírně se otočím, abych se viděla i zezadu. Křup. „Říkala jsem vám, ať se mi moc nehýbete. Prasknul špendlík, nebylo to na pevno,“ kárá mě průvodkyně bílým světem a já se omlouvám, že jsem se jen chtěla vidět ze všech stran. Protože svatební šaty na sobě člověk nemá každý den. Ještě chvíli na sebe upřeně zírám a potom se neochotně nechám vysvléknout a čekám na další poklad. „Zkusíme antiku,“ nabízí mi Hofmanová a já se nebráním. Vyzkoušela bych si klidně úplně všechny šaty, co tu mají. „Tolik času na vás bohužel nemám,“ směje se a já už stojím před zrcadlem v modelu antické bohyně. Bílá látka mi zvolna splývá z boků a zapínání se elegantně obtáčí kolem krku. Po těch předchozích se mi ale tyto šaty zdají chudé. Vlečce a závoji se totiž už nevyrovnají.

Vyzkouším ještě hodně modelů. Kamarádka i odbornice ze salonu na mě vrhají obdivné pohledy a já se koukám do zrcadla na stále jinou a jinou nevěstu. Těm, které se vdávaly přede mnou, jsem vždy tiše záviděla. Na tolika svatbách jsem zpívala, na některých i hrála na klávesy a skoro při všech brečela. Teď jsem to najednou já, kdo si vybírá bílé šaty. A je to přinejmenším zvláštní.

Po hodinovém nevěstování salon opouštíme bez konečného rozhodnutí. Kamarádka slibuje, že mi hned všechny fotky pošle, abych se mohla ještě večer pochlubit mamince. A taky abych popřemýšlela, co si vlastně vyberu. Je však těžké se zvolit z tolika možností. Jedno vím ale určitě. Budu ta nejkrásnější nevěsta na světě.

Hana Jandová