Není práce jako práce. Volný pohyb a možnost získání zaměstnání v celé Evropské Unii zjednodušilo nejen vyřizování dokladů, ale i rozhodování o práci v zahraničí.
Brno V polovině listopadu už většina lidí pomýšlí na zimní svátky a těší se na odpočinek s rodinou. Ne však Luděk Hrabovský. Ten se za necelých čtrnáct dní vydá již počtvrté na několik set kilometrovou cestu za prací. Zimní sezónu stráví ve vysokohorské restauraci jako pomocná síla v kuchyni. „Restaurace se nachází v lokalitě Bruneck a jediná možná cesta k chatě je nechat se vyvézt lanovkou,“ upřesňuje lokalitu svého sezónního pracoviště Hrabovský. „Ráno obvykle odklízíme sníh ze tří teras a nově napadaný smetáme ze stolů. Jako pomocná síla v kuchyni přes den skládám špinavé nádobí do obrovské myčky a pomáhám kuchařům například s cibulí či bramborami dávat je do strojů. Většina prácí je plně automatizovaná, při návštěvnosti čtyč a půl tisíc až pěti tisíc lidí za den se není čemu divit,“ uvádí Hrabovský.
Sezónní práce v zahraničí lákají především lidi dlouhodobě nezaměstnané, bez závazků s cílem zdokonalit se v cizích jazycích a s možností atraktivního výdělku. V zimní sezóně hledají zaměstnance především lyžařská střediska a to buď v oblasti gastronomie nebo pomocných pracech. Možnost skloubit zábavu s prací mohou instruktoři lyžování nebo snowboardingu. „Kromě Čechů a Italů pracují v restauraci i Slováci, jeden Rumun, Maďaři, Chorvati a Srbka. Dělají na různých pozicích, od kuchyně až po bar. Barmani musí umět mluvit hlavně německy a italsky a mají se co otáčet. Já jsem se svou pomocnou pozicí spokojen,“ vysvětluje Hrabovský.
Získat sezónní práci v zahraničí není bez známých lehké. „Dostal jsem se k této práci přes kamaráda, který se za mě zaručil. Šéf restaurace všechny zaměstnance osobně přijímá a já neuměl německy ani italsky. Naštěstí je v restauraci zaměstnaný kamarád Kruno, který s vedením vše domlouvá, takže za mne tehdy komunikovali jiný,“ vzpomíná Hrabovský. Seznam online vyhledávačů sezónních prací stejně jako rady do začátku jsou k nalezení na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Dozvíte se například obvyklé typy pracovních poměrů v různých zemích Evropské Unie, nebo jaké doklady budete potřebovat a kde si je musíte vyřídit. „Pokud je osoba registrovaná na úřadu práce má povinnost se odhlásit před odjezdem do ciziny za účelem pracovního pobytu. Úřad práce vystaví potvrzení o ukončení evidence, se kterým dotyčný zajde na pobočku zdravotní pojišťovny,“ popisuje postup zaměstnankyně Úřadu práce. „Před odjezdem se musím odhlásit na zdravotní pojišťovně a dále zažádat o odklad Daně z příjmů fyzických osob. Po příjezdu domů zpětně odevzdám přiznání, ke kterému musím doložit formulář 301 o pobytu v zahraničí, který dostanu od zaměstnavatele z Itálie, stejně tak potvrzení o placení zdravotního a sociálního pojištění a výplatní pásky. Není to nic složitého,“ ubezpečuje Hrabovský.
Ani sezónní práce v lyžařském centru nemůže dělat každý a nejedná se vždy o fyzickou zdatnost. Mnohdy může zklamat psychika a objeví se ponorková nemoc. „Personál restaurace zůstává z osmdesáti procent stejný. Trávíme spolu minimálně osm hodin denně šest dní v týdnu kromě ledna, kdy je špička sezóny. To potom jedeme tři týdny až měsíc nonstop. K tomu tam často bývají vichřice, lanovka nejede a tím jsme odříznutí od okolního světa a jiných lidí. Samozřejmě, že se to na nás určitým způsobem odrazí. Každý řeší ponorkovou nemoc jinak, někdo se jde opít, jiný se zavře do pokoje a počká, až to vyšumí“ sděluje Hrabovský. „Zaměstnanec v takové chatě by měl být pohodový až flegmatický, hlavně ne cholerik. Jste tam zavření pět měsíců se stejnými lidmi a musíte tam vydržet, důležitá je vyrovnanost,“ uvažuje Hrabovský.
Hlavním důvodem sezónních prací jsou ve většině případů finance a to nezanedbatelné. Podle údajů z tiskové zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí se nejčastější výše výdělků například v Itálii pohybuje okolo sedmdesáti procent průměrné mzdy, přičemž minimální mzda v této zemi není zákonem stanovena a její výši určují kolektivní smlouvy. „V Itálii za pět měsíců vydělám to, co v České republice za rok. Po příjezdu do Česka si dám jeden až dva měsíce prázdniny a pak většinou chodím po brigádách než jedu zase do Itálie. Náš průměrný měsíční plat v Itálii se pohybuje okolo 1 500 až 1 600 eur, což je v přepočtu kolem 40 000 korun. Nejenže tam moc neutratím, protože máme ubytování, stravu, pití i lanovku zdarma, ale k tomu si ještě dobře zalyžuji,“ povídá s úsměvem Hrabovský.
Martina Jarošová
