Národní stadion je rozmar jednoho muže

Vybudovat nový fotbalový stánek pro nejméně třicet tisíc lidí. Tak zní jedna z podmínek pro ucházení se o pořadatelství mistrovství Evropy. Šéf českého fotbalu Miroslav Pelta míří svými ambicemi právě k tomuto cíli a snaží se výstavbu stadionu prosadit. Má ale národní stadion v České republice budoucnost?

Mistrovství Evropy ve fotbale očekává v roce 2020 změnu, která bude absolutní inovací stávajícího modelu. Mistrovství se odehraje na třinácti stadionech v třinácti různých zemích. O pořadatelství se doposud dělily maximálně dva státy, teď se jich o něj podělí hned třináct. Využít této varianty chce předseda fotbalové asociace Miroslav Pelta. Pokud by se mu povedlo do České republiky přitáhnout zápas mistrovství Evropy, zapsal by své jméno nesmazatelně do historie českého fotbalu. Háček je ale v tom, že by musel vyrůst stadion s alespoň třiceti tisíci místy. Největší stadion připadající v úvahu, slávistická Eden Aréna, má přitom kapacitu dvacet tisíc osm set diváků.

Fotbalový stadion pro třicet tisíc lidí v České republice. Na první pohled se zdá být tento nápad nesmyslný a ani další pohledy toto hodnocení nezmění. Zcela jistě by na stadionu hrál své zápasy národní tým. Na ten sice chodí i přes sedmnáct tisíc lidí, ale vyprodat Letnou nebo Eden se mu také nepovedlo řadu let. I kdyby s Pavlem Vrbou začal hrát národní tým pohledný fotbal a přilákal diváky na stadiony, je otázkou, jestli je k tomu potřeba stadion pro třicet tisíc fanoušků. Jestliže odehraje fotbalová reprezentace nějaké zápasy doma, je jich zhruba pět za kalendářní rok a stávající stadiony zatím bohatě stačí.

Aby byl stadion využitý a pouze nechátral, mohl by na něm hrát některý z prvoligových klubů své soutěžní zápasy. Průměrná návštěva zápasu domácí fotbalové soutěže jen těsně překoná pětitisícovou hranici. Pokud bychom vzali nejlépe navštěvované týmy, tak průměrná návštěva za poslední čtyři roky byla na Spartě 9 468 diváků, v Plzni po přestavbě stadionu 10 051 diváků. Přes šest tisíc se ještě v dlouhodobém měřítku dostal Baník Ostrava a Slavia Praha. Nicméně s výjimkou Plzně dosahují všechny týmy sotva padesáti procent celkové kapacity vlastního stadionu. Pelta navíc uvažuje o výstavbě stadionu pouze v Praze, rekonstrukce brněnského stadionu Za Lužánkami tedy také nejspíš nepřipadá v úvahu. Aby národní stadion využíval některý prvoligový klub, je tedy zbytečné.

Za předpokladu, že se národní stadion zvládne postavit a Miroslavu Peltovi se opravdu povede přivést zápas evropského šampionátu do České republiky, ještě není nikde napsané, že se tady odehraje zápas například mezi Španělskem a Německem. Mistrovství Evropy 2020 nebude nové pouze v počtu hostitelských zemí, ale také v systému kvalifikace a místenku na šampionát si zajistí jeden z fotbalových trpaslíků, jako jsou San Marino, Lichtenštejnsko nebo Andorra. Může se tedy klidně stát, že se v Praze odehraje jediný zápas mistrovství Evropy a jedním z účastníků bude neatraktivní reprezentace. Obávám se, že veškerých třicet tisíc míst na stadionu by přišlo vniveč a z velké slávy by se stalo tak akorát ještě větší fiasko.

Obhájci výstavby stadionu tvrdí, že by se jednalo o multifunkční stadion, na kterém by se konaly i jiné akce než fotbalové zápasy. S ideou národního stadionu přišel už před osmi lety Vlastimil Košťál. Zároveň sám přiznal, že provozní náklady by byly tak vysoké, že by se na stadionu muselo konat padesát akcí za rok, aby se náklady vrátily. Pokud má rok 52 týdnů, pak by to znamenalo jednu událost za týden a fotbal na nejvyšší úrovni se nedá hrát na oraništi, které by se po koncertech z hrací plochy stalo.

Miroslav Pelta je známý tím, že dokáže zařídit téměř všechno, co si usmyslí. Lobbovat za národní stadion u premiéra Bohuslava Sobotky byl sám osobně. Požadoval po něm tři miliardy korun, celkové náklady na stavbu stadionu odhaduje asi na čtyři miliardy korun. Všichni ale známe, jak to v České republice chodí u podobných zakázek a částka čtyři miliardy korun by s největší pravděpodobností nebyla konečná. Premiér Sobotka prozatím vystavil Peltovi stopku, zároveň ale nezavrhl možnost, že by zde v budoucnosti národní stadion přeci jen vyrůst mohl. Pelta mezitím začal uvažovat o další variantě, a to o rozšiřování stadionu v Edenu.

Jedinou schůdnou cestou by mohl být vstup soukromého investora. Pokud se Miroslavu Peltovi a lidem kolem něj povede sehnat někoho, kdo národní stadion zaplatí z vlastní kapsy, může být celému národu jedno, za kolik se stadion postaví, jaké bude mít provozní náklady nebo pro kolik bude lidí. Problém by nastal v případě zapojení státní pokladny. Tři miliardy korun je spousta peněz a peníze daňových poplatníků by se daly využít zcela jistě na potřebnější záležitosti, než na ukojení rozmarů jednoho muže.

Robert Švanda