K cestování mu stačí pár dolarů, spacák a kamera. Kromě zážitků si student Tomáš Černohous přiváží z cest i filmové dokumenty, které pod hlavičkou vlastního projektu Světakraj promítá po celé republice.
Izrael a Palestinu projel na kole v sedmnácti letech s farářem a přáteli. Tato oblast ho uchvátila tak, že se do ní za rok vydal znovu, tentokrát už sám. Pracoval v hotelu pár metrů od Zdi nářků. Ve volných chvílích se proplétal jeruzalémskými zákoutími a natočil o starobylém městě dokument. Se sto dolary v kapse pokračoval po vypuknutí Druhé izraelsko-libanonské války čerstvě zletilý Tomáš Černohous do Egypta, který procestoval víc než dobrodružně - mimo jiné jel schoulený v regále jako černý pasažér nočním vlakem do Luxoru. Dobrodružství ho provázelo i na jeho dalších cestách. Sám se se spacákem a holí proti divokým psům vydal do Banátu, kde se tři týdny sžíval s obyvateli a následně s nimi natáčel rozhovory, jak se žilo a žije v českých vesnicích v Rumunsku. S cestováním pokračuje i jakožto vysokoškolák. Student Mezinárodních vztahů, Evropských studií a Politologie prozkoumával vloni na prvního máje Kišiněv, nacházející se ve zvláštním rozpoložení – těsně po neúspěšných moldavských protikomunistických demonstracích, které propukly ve vybrakování a vypálení parlamentu, zároveň zahaleného do vůně šeříků a červených vlajek se srpem a kladivem. Přes potíže na hranicích se dostal do obávaného totalitního Podněstří a na Ukrajinu, v září s přáteli zas procestoval Maroko.
„Verše Jaroslava Vrchlického mě dovedly k myšlence, že se svět skládá z různých zajímavých krajů, o kterých je dobré vyprávět,“ odpovídá cestovatel na otázku, jak přišel na název projektu Světakraj, který sdružuje Černohousovy cestopisně vzdělávací přednášky pro školy a veřejnost. O novinkách projektu Světakraj dobrodruh informuje na stránkách http://www.sveta-kraj.blogspot.com/ nebo ve skupině SVĚTAKRAJ na Facebooku, kde také publikuje ukázky svých filmů a fotografie z cest.
Co vás vedlo k tomu vydat se na vaši první velkou výpravu do Izraele a Palestiny?
Po roce 2000 jsem občas pomáhal v Jamném nad Orlicí, odkud pocházím, opravovat faru, která byla v katastrofálním stavu ještě z dob komunismu. Můj kamarád Pavel Pokorný, místní farář a velký cestovatel, mi při jedné takové brigádě nabídl, jestli bych s ním nechtěl jet do Izraele a Palestiny s tím, že bychom to tam projezdili na kole, spali pod širákem a s tím, že se k nám třeba ještě někdo přidá. Nakonec se k nám přidalo dalších sedm lidí a po asi dvou letech příprav jsme na jaře 2005 vzali kola a jeli jsme.
Další rok jste se do Izraele vydal znovu a sám. Jak vás to napadlo?
Abychom si pořádně užili Jeruzalém, rozhodli jsme se nespat ve stanu nebo pod širákem jako předtím, ale přímo ve Starém městě v jednom malém hotelu. Když jsem se dozvěděl, že je v něm možné pracovat jako brigádník, domluvil jsem se s jeho ředitelem a o rok později jsem mohl nastoupit. Jeruzalém je město, jehož genius loci snad na každého musí zapůsobit, z tohoto důvodu jsem se tedy o tom, jestli tam pracovat nebo ne, dlouho nerozmýšlel.
Nebojíte se cestovat sám?
Ani moc ne, ale samozřejmě jsou chvilky, kdy člověk strach má. Když člověk cestuje sám, je pánem svého vlastního času, sám rozhoduje o tom, co chce vidět a co dělat, a pokud se ještě snaží tu oblast, kde je, nějak zdokumentovat, mohl by tím svého spolucestovatele začít otravovat a zdržovat. Pokud cestujete sami, tak se strachu v určitých chvílích vyhnout asi nemůžete. Samozřejmě záleží také na destinaci, kam míříte. Já jsem se takto bál třeba, když jsem jel v roce 2006 nočním autobusem z Taby, což je egyptské hraniční město s Izraelem, do Káhiry, a někdy o půlnoci nás před Suezským průplavem zastavili vojáci, vyhnali nás z autobusu, postavili si nás do řady, ruce jsme museli mít za hlavou a kontrolovali nám zavazadla. Nyní vím, že pravděpodobně hledali drogy, které se tudy často pašují z Asie do Afriky, tehdy to ovšem tak jednoznačně nevypadalo.
Co vás při cestování nejvíce překvapilo?
Nemile mě překvapila důkladná více než hodinová kontrola při odletu z letiště Bena Guriona v Izraeli, kde jsem se musel svléknout do trenek. Podobně nemile mě překvapily i hraniční kontroly mezi Moldavskem a Podněstřím, kde bez dolarových dárků pohraničníkům nezmůžete vůbec nic. Při cestě do Maroka jsme měli mezipřistání v německém Franfurktu, a tam mě zase obvinili z nelegálního držení zbraní, po výslechu jsem musel zaplatit pokutu 50 Eur. Nelíbil se jim můj cestovní nůž, protože jeho čepel byla o centimetr delší, než povolovaly jejich předpisy. Naopak mile jsem byl překvapen nádhernou noční oblohou při spaní v dunách Erg Chebbi v Maroku nebo sederovou večeří o svátku Pesach v jedné židovské rodině v Jeruzalémě.
Jak vás napadlo, že byste mohl o svých cestách pořádat přednášky?
Když jsem se vydal do Izraele a Palestiny podruhé sám, řekl jsem si, že by byla škoda to nějak nevyužít. Zhruba měsíc z toho pobytu jsem pracoval v Jeruzalémě a tak se jako nejlepší jevilo udělat přednášku o tomto městě. Půjčil jsem si od sestry kameru a ve volném čase jsem natáčel, co se dalo. Z tohoto materiálu se poté stal základ pro moji první větší přednášku Jeruzalém v pohybu.
Proč jste pro přednášky zvolil souhrnný název Světakraj?
Určitě znáte báseň od Jaroslava Vrchlického „Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.“ Když jsem přemýšlel, jak se bude nazývat celý ten projekt přednášek, hledal jsem nějaké označení, které by poeticky pojmenovávalo svět, kde žijeme. Jako první mě napadl právě tento verš od Vrchlického. Světakraj jako označení toho, že se náš svět skládá z různých zajímavých krajů, o kterých je dobré vyprávět. V budoucnosti bych chtěl, aby se Světakraj přetvořil v organizaci, která bude mít mnohem širší záběr než jenom přednášky pro školy a veřejnost - třeba i pomáhání lidem v nouzi.
Jak si na cestování vyděláváte?
Na svoji první velkou cestu jsem si vydělával v jedné firmě, ve které jsem lisoval umělohmotné součásti do automobilů. Jednou až dvakrát týdně jsem celý půlrok před odjezdem chodil na noční směny. Musím říct, že to byla zajímavá zkušenost, kterou už bych si ale nechtěl zopakovat. Třeba jít do školy po noční směně, to byla vyloženě paráda. Po první cestě se ovšem už rozběhl koloběh přednášek a právě ty mi přináší potřebné finance na cestování. Od roku 2007 jsem jich měl už více než padesát.
Jaké nové přednášky plánujete uvést v nejbližší budoucnosti?
Od září budu studovat půl roku v Dánsku a zároveň často navštěvovat německé Brémy, takže pravděpodobně vznikne nějaká přednáška buď o Dánsku, nebo spíše o dvojici krásných měst Kodaň-Brémy.
Veronika Faltová
