Mise splněna – hra skončila

Bezpilotní letouny neboli drony se v posledních deseti letech stále více využívají v bojích. Režisér Tonje Hessen Schei představuje v norském dokumentárním filmu Dron situaci, kde se člověk musí zamýšlet nad rozdílem mezi zabitím v boji a vraždou. Snímek mohli diváci zhlédnout v rámci festivalu Jeden svět.

Dokumentární film Dron ukazuje nejmodernější technologie, které umožňují nový a pro Letectvo Spojených států amerických bezpečnější způsob zabíjení. Teroristu už nemusí pronásledovat živí lidé, stačí do místa jeho pobytu vyslat bezpilotní letoun vybavený raketami. Pilot stroje je v té chvíli tisíce kilometrů daleko. Sedí na bezpečném místě před svými obrazovkami s joystickem v ruce. Asi tak by se v krátkosti dalo shrnout využití bezpilotních letadel, na které se dokument zaměřuje.

Dokument se ale snaží ukázat, že nic není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Mezi oběťmi jsou velice často nevinní civilisté, mnohdy děti. Identifikování cíle je často velice rychlé, rozkaz ke střelbě může přijít na základě podezřelého chování. Přitom obraz situace, který má pilot k dispozici není zrovna v HD kvalitě. Kolik lidí identifikovali chybně a kolik jich zabili na základě neurčitého a velice obecného podezření, o tom Spojené státy mlčí. Ve skutečnosti díky neuvěřitelnému množství zákonů, pravomocí a institucí, které se kolem celé situace točí, nejsou ani povinni cokoli sdělovat. Nicméně cílem Spojených států je nalezení a zničení všech teroristických jednotek, ale s postupem času může být stále těžší říct, kdo je terorista, a kdo byl zlikvidován pouze proto, že jej někdo shledal nepohodlným. Hranice mezi zabitím ve válce a vraždou se zde začíná rozostřovat.

Drony jsou důvodem, proč děti v pákistánském kmenovém regionu Vazíristánu nemají rády modrou oblohu. Když je nebe zatažené nebo prší, drony nad svými hlavami alespoň neslyší. Právě výše popsané skutečnosti se zdají být nosnými pilíři dokumentu. Ukazování fotografií nevinných obětí, především dětí ve spojení s výpověďmi pilotů, kteří si až příliš pozdě uvědomí, že už se nejedná o počítačovou hru, ale o skutečné lidské životy, vytváří směs, která se až příliš vtíravě snaží zapůsobit na divákovy city. Svou troškou si do mlýna přispěje i ochránce lidských práv, který tiskne obrázky mrtvých dětí a dává je na střechy budov, kde je mohou zahlédnout piloti dronů. Po zhlédnutí dokumentu divák nabude dojmu, že Spojené státy jsou nejhorší na světě a jejich praktiky si zaslouží naprosté odsouzení. Pravdou ale zůstává, že bezpilotní letouny v dnešní době vlastní velký počet zemí jako Velká Británie, Itálie, Izrael, Francie nebo Čína, ale Spojené státy mají tu smůlu, že jsou nejvíce na očích.

K verbování mladých chlapců se používají počítačové hry s válečnou tématikou. Propojení videoher a armády je vskutku znepokojující. V jednom světě na konci hry naskočí Game Over, zatímco v tom druhém zůstávají skuteční mrtví. Hrdinou už nadále nemusí být člověk, který se odmalička věnuje sportu, ale může se jím stát nerd, který od útlého věku tráví hodiny hraním videoher a zabíjením postav v nich. Přirovnání současného způsobu války k odplatě nerdů, které v dokumentu zaznělo, je opravdu vcelku trefné.

Celkově dokument působí povrchně, respektive se zdá, že režisér se až příliš zaměřil pouze na jednu stranu pravdy. Je dost dobře možné, že jednostrannost v kombinaci se snahou chytnout diváka za srdíčko byly hlavními důvody, proč se po půl hodině projekce, začaly v sále sem tam rozsvěcovat mobilní telefony. Těžko říct, jestli diváci kontrolovali, jak dlouho si dokument ještě budou moci vychutnávat nebo spíše zvažovali, zda se nevyplatí stihnout tu šalinu, která je doveze až před dům.

Veronika Petrušková