Miláno: Průmyslové velkoměsto s italskou atmosférou

Itálie byla mou srdeční záležitostí už v dobách, kdy jsem jako malá naháněla kraby na jadranských plážích. Když se na vysoké objevila možnost studovat v zahraničí, nebylo moc o čem přemýšlet.

Pravda je, že k moři je to z Milána, kde jsem půl roku bydlela, víc jak sto kilometrů. O těstovinách a pizze se mi už i zdálo a italská bezprostřednost je ve skutečnosti maskovaná fatální nedochvilnost. Přesto jsem se nechala italskou kulturou a životním tempem úplně pohltit.

Právě způsob života v Itálii se nejvíc liší od toho našeho. Credo římského básníka Horatia, Carpe diem, si Italové vzali k srdci. Většina z nich tvrdě pracuje, o to víc si ale užívají všeho ostatního. Přestože Milán je symbolem průmyslu a obchodu bohatého Severu a k západoevropským státům má blíže než jakékoli jiné italské město, jižanskou náturu v sobě zapřít nedokáže. Široké a na Itálii až nezvykle čisté ulice tu po západu slunce ožívají stejně jako třeba v Neapoli či v Římě

Beckhammánie

Milánští obyvatelé jako všichni ostatní praví Italové žijí pro tři hlavní věci. První z nich je rodina. Můj italský učitel bez rozpaků tvrdil, že film Kmotr, Padrino, není při popisování tradičních rodinných vztahů moc daleko od pravdy. Pro Italy zkrátka žádné silnější než rodinné pouto neexistuje. Dokonce i Festy, oblíbené italské zahradní nebo pouliční slavnosti, se slaví nejčastěji v širokém rodinném kruhu.

Za rodinou pak v italském žebříčku hodnot stojí móda bezprostředně následovaná fotbalem. Milánu se tedy nemohlo stát nic lepšího než půlroční angažmá Davida Beckhama v AC Milán. Pokud předtím bylo vůbec možné v předstihu sehnat lístky na jakýkoli zápas domácích, pak už to bylo podle nešťastných fanoušků praticamente impossibile (prakticky nemožné) a podařilo se to jen těm největším šťastlivcům. Patřila k nim třeba moje slovenská spolužačka, která výsledek svého snažení okomentovala slovy: „Díky Bohu, že jsem blond.“ Nutno podotknout, že být blond vás v Itálii přestane bavit zhruba po týdnu. I já jsem jen s obtížemi odolávala nutkání koupit hnědou barvu a být prostě neviditelná.

Ti, co zrovna neholdovali fotbalu, propadli kouzlu Victorie Beckham. Její přítomnost udělala z Milána skutečné centrum veškerého italského módního dění, které si pro sebe kradlo titulky celostátního tisku. Proslulá milánská móda není ovšem pouze záležitostí magazínů. Dýchá a žije na každém rohu. Ostatně pokud se vydáte v Miláně pro pečivo, je vysoce pravděpodobné, že než najdete jednu Panineria (pekárnu), narazíte na deset obuvnictví, pět obchodů s kabelkami, dva s accessori (doplňky) a zbytek budou obchody s konfekcí, z nichž minimálně jeden bude Prada, Gucci nebo Armani.

V Armanim ke zkoušce

Italové si všeobecně potrpí na kvalitní značkové oblečení. V obleku od Armaniho tam běžně chodí i studenti ke zkouškám. Kamarád Silvio mi nadšeně vyprávěl, jak si jeden takový pořídil ve výprodeji za 200 EUR. Výprodeje, které se tradičně ve velkém stylu konají na začátku února a července, vůbec nejsou pojaty jako zbavování se toho, co se neprodalo. Naopak, je to pomalu oficiální událost a příležitost pro „obyčejné lidi“ pořídit si luxusní kousky, za které ti, kteří si to mohou dovolit, zaplatili na začátku sezóny i desetinásobek ceny. Pokud tedy chce člověk trochu rozmazlit šatník, stačí se vydat na to správné místo. 

Většinou nejprve zamíří do vyhlášené nejluxusnější pasáže v Itálii, jež nese název italského krále Vittoria Emannuela II, která ukrývá taková jména jako Versace nebo Luis Vuitton. Pokračování pak nabídne proslulá část The Golden Quad plná jmen jako Valentino, Laura Biagiotti a Dolce e Gabbana. A pokud si chce člověk udělat radost nějakým originálním kouskem, pak to pravé najde v bohémské uličce Porta Ticinese. Dokonce i v čase, kdy jsou obchody zavřené, tu lidé hledají inspiraci prostřednictvím window shopping (nakupování přes výlohu). Nakupovat se dá také v nejstarším milánském obchodním domě La Rinascente, jehož kavárna v šestém patře nabízí nádherný pohled na dominantu města, katedrálu Duomo.

Milánská móda však není jen o buticích a značkových obchodech. Opravdové klenoty se dají objevit i na populárních mercato, což jsou trhy pod otevřeným nebem. Vedle klasického zboží všeho druhu tu najdete i second-handové oblečení či vyřazené outfity známých značek. Stačí si přivstat a mít trpělivost při hledání a můžete pak podobně spokojeně jako já odcházet domů třeba s jeansy Miss Sixty za pět eur.

Don´t speak English

Často taky slýchávám, že náš národ neumí cizí jazyky. V porovnání s Italy jsme ale naprostí přeborníci. Neříkám, že se tam nedomluvíte, ale na plynulý cizojazyčný rozhovor rovnou zapomeňte. Běžně se stává, že na úřednice mluvíte anglicky, ony rozumí, ale odpovídají italsky. Dokonce devadesát procent vysokoškolských profesorů neovládá žádný cizí jazyk. A podobně jsou na tom i studenti. Když už náhodou v nabídce předmětů objevíte nějaký v angličtině, s velkou pravděpodobností bude veškerá literatura a zkouška dostupná i v italštině. Očividně představa, že by italští vysokoškoláci dělali zkoušku v cizím jazyce, neděsí jen je, ale i jejich profesory. Pokud ale Italové nejsou jazykově omezení, mluví všude a pořád. A když nemluví, tak telefonují. Každopádně je to tam poměrně levný koníček. Čtyřista minut volání tu přijde přibližně na čtyři eura, tisíc sms zpráv stojí ještě o polovinu méně.

Aperitivo alla Milano

Co je na Milánu opravdu unikátní je Aperitivo, které začíná v pozdním odpoledni a končí kolem desáté hodiny večer. V restauraci či baru si zaplatíte drink a z připravených bufetových stolů pak můžete sníst, kolik zvládnete. Na tzv. happy hour narazíte v Milánu téměř v každé restauraci, ty nejlepší mají v Navigli, mé nejoblíbenější části města. Rozléhá se kolem milánských kanálů, atmosférou i působivostí připomíná Benátky a je přeplněná bary, restauracemi různých stylů a vůní, gelateriemi, kde dělají tu nejlepší zmrzlinu v celé Itálii, a pouličními prodejci. Každý den po setmění se probouzí a jinak poklidná část se mění v nejrušnější místo Milána.

Přes poledne zavřeno

I italská bezstarostnost má dvě podoby. Na jednu stranu vás vytáčí jejich naprostá nedochvilnost. Jízdní řády jsou vymyšleny tak chytře, že vlastně nikdy nevíte, jestli vůbec ještě nějaká tramvaj pojede. Také to, že má nějaký úřad vypsány úřední hodiny ještě nutně neznamená, že tam taky někoho zastihnete. Stejně tak se jisto jistě v žádném obchodě ani úřadě nikoho nedovoláte přes poledne až třeba do čtyř hodin odpoledne. To totiž všichni otočí klíčem a nejúmornější část dne, během které se v horké a dusném Milánu opravdu nedá moc pracovat, tráví v parcích. Za zdmi Parco Sempione úplně zapomenete, že je všední den a vy stojíte v úplném centru dvoumilionového města. V pravé poledne je přeplněné studenty, rodinami i úředníky v oblecích, kteří sundají nalakované boty a jen tak si na trávníku pochutnávají na italských Piadine, Panine, Panzerotti nebo Calzone, což jsou neuvěřitelně vynikající italské variace na sendviče a různě zapékané placky, kterým jsem propadla i já. Tento způsob bezstarostnosti a odpočinku jim můžeme leda závidět.

CO MŮŽETE V MILÁNĚ VIDĚT:

Katedrála Duomo

Být v Miláně a nevidět monumentální symbol města, třetí největší gotickou stavbu na světě, je domorodými obyvateli považováno za urážku.

Castello Sforzesco

Renesanční hrad v úplném centru města je obklopený rozsáhlým parkem Sempione. Dnes je v něm umístěno několik galerií. Italové vás rádi pobaví historkou o tom, že jedno jeho křídlo si chtěla koupit Victoria Beckham, aby tam mohla pořádat večírky pro své americké přátele.

Santa Maria delle Grazie

Málokdo ví, že právě tento nenápadný kostel ukrývá jednu z nejslavnějších fresek na světě, Leonardovu Poslední večeři.

Teatro alla Scala

Budova zvenku připomíná chudého příbuzného Mahenova divadla. Teprve uvnitř pochopíte, proč je právem nazývána nejslavnější operní scénou všech dob.

Anna Pořízková