Lidskost je víc než národ

Ideály národního obrození, na kterých český národ postavil své základy svobody, jsou dnes zneužívány extrémním nacionalismem. Pojem láska k vlasti se dnes proměňuje v nástroj k šíření strachu a potlačování svobody a demokracie.

„Slušní Češi“ mají své dobro

Láska a humanita, na kterých otcové myšlenky českého národa postavili naši existenci, se dnes mění v nenávist a slovo humanita je téměř sprostým slovem. To, jak děsivé a temné stránky má v sobě český národ, se nám v poslední době ukazuje nejen na sociálních sítích, ale už i v samotných ulicích. Takzvaní „slušní Češi“ tleskají lidem, kteří vyzývají k potlačování základních lidský práv a svobod, vytváří „seznamy zrádců“ a chtějí jejich likvidaci, obdivují předsedu Národní demokracie Adama B. Bartoše, který vyzývá k násilí a vyhrožuje lidem smrtí. Vysmívají se politikům, novinářům, homosexuálům, Romům, antifašistům, lidskoprávním aktivistům, židům, muslimům, křesťanským duchovním a mnoha dalším. Stojí proti všem intelektuálním elitám a proti veškeré jinakosti. Chtějí moc, peníze a lepší postavení. Hledají příčiny svých problémů a nacházejí je v nenávisti k druhým. Jsou to lidé, kterým se chce při slově solidarita zvracet. Jsou to „slušní Češi“, kteří myslí pouze na své vlastní dobro.

Odkaz českého nacionalismu je humanitní. Vedl národ ke svobodě a kulturnosti

Nenávist k autoritám se v tomto případě spojuje se společenskými stereotypy, ve kterých se česká veřejnost po desetiletí sama utvrzuje. Označení „slušný Čech“ nepatří každému člověku, který žije v našem okolí. Lidé jsou různí a rozdílně smýšlející. Patří však velké majetkově i sociálně rozdílné skupině osob, která se od revoluce svou mentalitou k toleranci příliš nepřiblížila. Žurnalista Karel Havlíček Borovský, který byl jedním se zakladatelů českého národního života, kdysi napsal: „Napřed buď každý našinec přičinlivý, čestný člověk a pak teprve vlastenec.“ Pojímal tak národnost, jako bytí slušným člověkem, který má svědomí a dokáže rozlišovat, co je jednání lidské a nelidské.

Borovský společně s Kollárem a Palackým definovali pojem národa na humanitních myšlenkách, kdy idea humanitní a idea národní splývá v jedno. Muži, kteří zformovali koncepci českého národa, ho viděli jako výraz samotného lidství a svobody ducha. Jeho existence byla vepsána v kultuře, jazyce a v hodnotách, ke kterým chtěli národ vést. Národ jako kulturní uskupení lidí měl být především nástrojem jak vychovávat slušnou a čestnou společnost. To „český nacionalismus“ v pojetí Adama B. Bartoše rozhodně nesplňuje. Vyhrožování lidem s odlišnými názory smrtí není výrazem slušnosti a čestnosti.

Lidskost je víc než národ

„Při vší vřelé lásce k národu svému ještě výše si cením dobro lidské a vědecké, nežli dobro národní.“ Tyto slova otce české historie Františka Palackého jen odkazují na pravou podstatu života, kterou je lidskost. I přesto, že je příslušnost ke svému národu důležitá a podstatná, člověk nikdy nesmí obětovat lidskost a svobodu pro svůj vlastní národ.

Nacionalismus má pouze dva druhy. Nacionalismus humanitní a nacionalismus extrémistický. Návrat českého nacionalismu v posledních měsících ani není českým nacionalismem v pravém slova smyslu. Ten je totiž historicky založený na myšlenkách humanitních, které jsou dnešním nacionalistům odporné. Charakterově jde spíše o návrat německého nacismu, který vychází z odporu k humanitě, demokracii a svobodě.

Přijmutím těchto extremistických principů a odmítnutím myšlenek českého nacionalismu bychom se zřekli nejenom odkazu zakladatelů českého národa, ale také toho, kým doopravdy jsme.

Aleš Ligas