Vesmírný teleskop Kepler objevil při svém mnohaletém hledání vzdálených cizích planet spoustu zajímavých objektů. V polovině října ale získal data, která zmobilizovala fantazii spousty lidí po celém světě.
Data z Keplerova dalekohledu mluví jasně – neznámý objekt nebo shluk objektů několikrát nepravidelně zastínily pozorovaný kotouč hvězdy KIC 8462852 a to až o dvacet procent. Normálně to u exoplanet bývá okolo jednoho procenta a v pravidelných intervalech. Hned na to se po celém internetu začala šířit zpráva, že lidstvo poprvé objevilo důkaz mimozemské činnosti v jiných slunečních soustavách. Zajímavé na celém povyku je, že jeho kořeny se dají vysledovat poměrně hluboko do minulosti. I když existují i jiná a věrohodnější vysvětlení, poprvé od zachycení záhadného „Wow“ signálu z roku 1977 je možné si dopřát trochu snění a vysvětlit příčinu všeho toho nadšeného ohlasu.
V šedesátých letech rozdělil sovětský vědec Nikolaj Kardašev potenciální mimozemské civilizace do tří kategorií podle spotřeby energie. První stupeň využívá naplno energii své planety, druhý stupeň hvězdy a třetí celé galaxie. Tato teorie je oblíbená dodnes, americký popularizátor astronomie Carl Sagan ji na konci dvacátého století rozšířil a v poslední době na ni nezapomíná například Američan asijského původu Michio Kaku. A i když nedosahuje náš vlastní druh ani prvního stupně, někteří vědci přicházeli již s jasným popisem technologií civilizací stupně druhého a vyššího. Fyzik Freeman Dyson ještě těsně před Kardaševem zveřejnil svou vizi gigantických sfér, které by obklopovaly hvězdy a využívaly tak naplno jejich energii. Postupně se představa vyvinula do trochu realističtější podoby obrovských zrcadel získávajících energii z oběžné dráhy hvězdy. A právě to někteří spatřili po přečtení dat o KIC 8462852.
Proč se ale lidé vůbec mimozemšťany zabývají? Odpověď nabízí oklikou úvaha zvaná Fermiho paradox. Ten říká, že pokud je vesmír plný nespočtu galaxií, musí platit, že i kdyby se inteligentní život vyvinul pouze na jedné miliontině obyvatelných planet, musel by být vesmír plný různorodých civilizací. Proč ale není? Kde všichni tedy jsou? To jsou základní otázky tohoto paradoxu. Člověk se ale nesnaží tyto otázky zodpovědět proto, že by se cítil v kosmu osamělý. Lidé si uvědomují všechny civilizační hrozby, které je v dobách překotného technologického a společenského vývoje obklopují a doufají, že naše existence má vůbec nějaký smysl. Průkaz existence mezihvězdných nebo alespoň meziplanetárních civilizací by dodal postmodernímu člověku jistotu, že i pro jeho potomky je tu šance a že má smysl něco dělat. Že není železným pravidlem, aby se všechny myslící druhy zničily před odchodem do vesmíru. Jak řekl ruský vědec Konstantin Ciolkovskij: „Země je kolébkou člověka, ale nelze žít do smrti v kolébce.“ Můžeme jenom doufat, že měl zakladatel kosmonautiky pravdu a že Země není lidstvu kolébkou a rakví zároveň. Na KIC 8462852 se v blízkých měsících zaměří radioteleskopy projektu SETI, které se budou snažit chytat rádiové signály umělého původu. Ještě před aktuální senzací se shodou okolností rozhodl hledání mimozemských civilizací podpořit i světoznámý fyzik Steven Hawking. Jaké budou mít výsledky, se uvidí.
Co je vlastně hvězda obestřená tajemstvím zač? I když zní vysvětlení s mimozemšťany líbivě, nabízí se i realističtější řešení. KIC 8462852 je tisíc a půl světelných let vzdálený objekt velmi podobný našemu Slunci, jen o něco větší a hmotnější. Samotné zářící těleso tedy poklesy způsobovat nemůže – nejedná se o proměnnou hvězdu. Po zamítnutí hypotézy o obřích umělých strukturách se může jednat o disk prachu nebo roje komet. U oblaku prachu nelze říct, jak se u hvězdy vytvořil. Může se jednat o protoplanetární disk mladé hvězdy se zárodky planet nebo o prach zachycený z mezihvězdného prostoru. Ani možnost přílivu velkého množství komet není nereálná s ohledem na nedalekou přítomnost červených trpaslíků, kteří mohli narušit KIC 8462852 její Oortův oblak a gravitací vystřelit zmrzlé částice do centra soustavy. Ať už se ukáže jakákoliv pravda, není od věci užít si slastný pocit zvědavosti a nechat pracovat fantazii. I když je dost možné, že je lidstvo opravdu minimálně v blízkém vesmíru zcela osamoceno. A i kdyby to byla pravda, není nutné házet flintu do žita. Stále je možné pracovat na všeobecném pokroku a pokusit se v okolním nehostinném prostoru přežít. A časem se snad i vydávat stále dál do vesmíru, který je tou pomyslnou poslední hranicí.
Jan Kříž
