Jedeme s přítelem městem, spěcháme na nádraží. Řidič červené fábie před námi zjevně nespěchá, jede třicet a spokojeně si objíždí kanály. Přítel nervózně bubnuje do volantu „Hošku, kdybys přidal! Ale ne, tohle bude určitě ženská,“ prohodí nakvašeně. V tom momentě se snažím vtlačit do polstrování sedadla.
Stigma ženy za volantem, se všemi negativními konotacemi, jež toto pojmenování přináší, se potenciálně vznáší nad všemi ženami, které se rozhodnou opustit sedadlo smrti a zaujmout post řidičův. Pokud řidička potká špatně naladěného šovinistu, nic jí nepomůže, že jede předpisově, plynule a s trochou zdravé drzosti. Okamžitě se promění v krávu, která svými padesáti kilometry v hodině jenom brzdí městský provoz, která se ve stodvacítce na dálnici určitě brzo vybourá, poněvadž nemá správnou reakční dobu, která se na té přeplněné křižovatce nejspíš maluje ve zpětném zrcátku, která musí pustit přejít každého troubu, která je svým myšičkováním tak drzá, že by jí nějaký chlap měl ukázat, zač je toho loket. A pokud jede žena luxusním vozem, je to zlatokopka, která se chce vytahovat před kamarádkami přítelovým autem. Jediným štěstím ženy-řidičky je, že v tu chvíli nesdílí s dotyčným kabinu a nemusí se podobnými výlevy zatěžovat.
„No uznej, tak hrozně bys nejela ani ty!“ obrátí se na mě přítel a já se sesouvám do ještě větších hloubek mé sedačky.
Když jsem skládala zkoušky z autoškoly, komisař mě naváděl po okreskách zpět do města. Byla to trasa, kterou jsem nikdy v životě nejela a moc jsem se bála každé zatáčky. Jela jsem rychlostí čtyřicet kilometrů za hodinu. Na dvojku. Přeřadit mi přišlo zbytečné, když dvojka je přece od dvaceti do čtyřiceti. V polovině cesty, při posměšných komisařových poznámkách, mi konečně došlo, že to je velká chyba. Z hrdosti jsem zůstala na dvojce. Naštěstí mi komisař dal ještě jednu šanci a tentokrát jsem neváhala a zařadila trojku.
Aby bylo jasno, řidičský průkaz jsem získala na první pokus. Byl to jeden z mých nejšťastnějších dnů v životě, není to ovšem příliš dobrá vizitka pro komisaře, kteří pouští na cesty evidentně kdekoho. Tak nějak jsem doufala, že odteď mě už nikdo nikdy nebude nutit řídit. Řidičák jsem si dělala jen tak, zkusmo, a náhodou se povedlo. Ale chyba lávky. Najednou si všichni začali myslet, že umím řídit. O opaku jsem je zatím nepřesvědčila. Hlavně přítel se s tím nehodlá smířit.
Závidím svým kamarádkám, které si umí vychutnat jízdu, které jakoby splývaly s autem v jedno, které si užívají vrčení motoru, pro něž ideální dovolená znamená roadtrip. Já, když řídím, jsem celá vynervovaná, roztržitá a zmatená, zapomínám na ruční brzdu, křečovité ruce cukají volantem, nevzpomenu si, jestli se dálková světla zapínají směrem od sebe nebo k sobě a když mi slunce svítí do očí, prostě to nějak přetrpím, než abych chvilku držela volant v jenom jedné ruce. Přála bych si, aby řízení fungovalo na principu „když nastane situace A, pak vy musíte udělat B a C.“ Instinktu a intuici vás v autoškole bohužel nenaučí.
„Jasně že jsem měl pravdu!“ spokojeně si mručí přítel pod vousy, když dotyčnou řidičku předjíždí. Vtlačím se do sedadla, co nejvíc to jde, ale stejně jsem pořád vidět.
Na světě to funguje takhle: někdo má dar hrát mistrovsky na klavír, někdo skončí u „Kočka leze dírou.“ Někdo postaví mrakodrap, jinému nedrží ani sněhulák. K řízení auta je třeba talent, a jen proto, že se jedná o běžně rozšířenou činnost, ještě nemusí mít tento talent každý. Ať mi ale někdo ukáže studii, ve které se jasně praví, že talent na řízení mají pouze muži a u žen se vyskytuje jen zřídka. To by bylo stejné jako prohlásit, že jakýkoli chlap je schopný spálit i vodu na čaj. Zkrátka: mezi skvělými až obstojnými řidiči se pohybuje pár nešťastných duší ženského i mužského pohlaví, které doba a okolnosti donutily usednout za volant. V takovém případě ovšem prokazují hrdinství, o kterém se zkušeným řidičům může jenom zdát. Dennodenně, při každé jízdě dokazují svou odvahu překonat sebe sama, vlastní smůlu a strach.
„Zajímalo by mě, jak někdo takový může vůbec usednout za volant,“ prohodí ještě přítel, když zkontroluje řidičku ve zpětném zrcátku. Dál už se svou otázkou nezabývá, na rozdíl ode mě. V hlavě se mi roztáčí kolo fantazie. Její muž je nemocný, proto dnes ráno musí dovézt děti do školy ona. Děti mají špatný den a hádají se a křičí. Dnes má navíc narozeniny, a proto veze kolegům do práce chlebíčky a zákusky. A do toho ji nějaký blbec střihne tak, že se lekne a málem vjede na chodník. Zastaví a rozpláče se.
Pokud nám Čechům chybí nějaká vlastnost, je to tolerance. A snaha hledat náhradní řešení. Přítel mi neustále předhazuje, že až jednou budu mít děti, budu je muset vozit do školy a na hokejové tréninky. Neví, že tou dobou už plánuju vydělávat tolik peněz, abych si mohla platit soukromou limuzínu s řidičem.
Martina Agáta Vrtělová
