Kniha Bílej kůň, žlutej drak je hlavně o rasismu

Literární cenu Knižního klubu letos poprvé dostal autor s vietnamským původem. Studentka Lan Pham Thi mluví ve své knize Bílej kůň, žlutej drak hlavně o rasistických postojích Čechů k vietnamské menšině.

Čtrnáctá Literární cena Knižního klubu patří teprve devatenáctileté autorce. Lan Pham Thi žila na různých místech České republiky, nyní studuje v Malajsii vysokou školu a v budoucnu se chystá se svou rodinou přestěhovat do Spojených států. Její kniha je hlavně o vztazích mezi Vietnamci a Čechy.

Nikdo si nepřiznává snadno své špatné vlastnosti. A co teprve, aby si přiznal své špatné vlastnosti celý národ. Kniha Bílej kůň, žlutej drak Čechy zobrazuje asi až v přehnaně negativních barvách. Ovšem něco málo pravdy asi v textu mladé autorky přece jen bude.

Vypravěčkou knihy je dívka vietnamského původu, která od narození žije v České republice. Sama se tedy cítí spíše Češkou než Vietnamkou. Okolí ale jí a celé její rodině dává dost jasně najevo, že Čechy nejsou, a ani nikdy nebudou. Asi proto jsou všechny nevietnamské postavy v knize striktně negativní. Ať už je to opilec primátor, úplatní hygienici, násilničtí skinheadi či prodejný malíř Michal. Příběh je až příliš černobílý. Ten, kdo je na začátku podvodník či darebák, je podvodníkem a darebákem až do konce knihy. Maximálně jeho špatnost může ještě vygradovat. Zápornost všech českých postav nás má donutit k zamyšlení, nebo je to jen suché konstatování autorky?

Do ruky by tuto knihu tedy rozhodně neměl brát člověk, který není připraven na kritiku snad všeho českého. Na druhou stranu proč nezjistit, jak se v naší zemi žije menšinám? Hlavní důležitost knihy Bílej kůň, žlutej drak rozhodně není v jejích literárních kvalitách, ale spíše v závažnosti tématu, kterým se zabývá. V okamžiku, kdy jde v knize některým postavám téměř o život, si uvědomíte, že tady něco nehraje a že autorka mluví o opravdu vážném problému.

Ale i na velmi vhodně zvolenou kompozici knihy je nutné upozornit. Celý text je psaný krátkými větami, které mu dodávají na údernosti a závažnosti. Dalším znakem je jakási neucelenost, často totiž jde o pouhý slet vět, které děj jen naznačují, a je nutné číst i mezi řádky.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou prokládány úryvky ze staré vietnamské legendy, což textu sice přidává na exotičnosti, ovšem hledat souvislost mezi legendou a příběhem je zbytečné. Jediným prvkem vietnamské kultury, který se v knize vyskytuje, je věštba z kohoutích zápasů. Možná má tedy stará legenda vtáhnout do knihy více vietnamské atmosféry.

V každém případě napsat knihu v devatenácti je spíše obdivuhodnou výjimkou, proto se dají překousnout i některé malé nedostatky. Nakonec je nutné autorce přiznat jistou míru humoru, nápady na překvapivá rozuzlení některých příběhů, a hlavně originalitu v námětu novely.

Ukázka z knihy

THI, Lan Phan. Bílej kůň, žlutej drak. Praha : Euromedia Group, 2009. 144 s.

  Jsem Češka.

Narodila jsem se tady. A nejspíš tu i umřu.

Z češtiny jsem měla vždycky jedničku.

Šla mi.

I česká literatura.

A měkký a tvrdý i.

A sedm pádů.

Rod mužský, ženský a střední.

Pán, hrad, žena, kost, město, moře.Nikdy jsem s češtinou neměla problémy. Kuře, stavení.

I když naši mluví doma jinak.

I když mě víc bavila matika a chemie.

I když mám šikmý oči a ti náckové, co se vynořili ze tmy pár metrů před náma, se tak vyzývavě šklebí. I když se můj bratranec Tốt ke mně bojácně tiskne: „Nó là ai?“

K čemu je mi dobrá známka z češtiny a místo narození Sokolov?

Jsem Vietnamka.

Pro všechny.

Navždy.

Předseda, soudce.

Anketa: Lidem vietnamská menšina většinou nevadí

Nepřátelské postoje  k vietnamské komunitě jsou v České republice stále časté. I když je vietnamská menšina jedna z nejpočetnějších, pořád si na ni někteří lidé nezvykli.

Brno - Vietnamci se u nás často potýkají s rasismem a nepochopením. „Už se mi stalo, že mi vyhrožovali násilím, pokud bych neodešel z baru, a pokřikovali na mě urážky, i když jsem nikomu nic neudělal. Občas jsem měl také problémy na úřadech. Některé paní tam se mnou jednaly hrozně, vůbec mě nerespektovaly,“ řekl Nguyen Thanm Hoang, Vietnamec, který studuje v České republice. Lidé v ulicích Brna a Ostravy odpovídali na otázku, jaké jsou jejich postoje k vietnamské menšině, a jestli si myslí, že se Vietnamci potýkají s rasovou nesnášenlivostí.

Aleš Pacner, student, 20 let, Ostrava

Můj pohled na Vietnamce je spíše neutrální. Nemám rád, když na mě v obchodě tlačí, na druhou stranu obdivuji jejich pracovní nasazení a houževnatost. Nemám pocit, že by trpěli nějakými významnými projevy nesnášenlivosti. Jsou u nás menšiny, které mají mnohonásobně větší potíže s rasismem. 

Alžběta Dohnalová, důchodkyně, 63 let, Brno

Ráda nakupuju ve vietnamských obchodech. Vietnamci se mi zdají milí a je to u nich přece jen pro nás důchodce levnější. Myslím, že by neměli mít žádné problémy s rasismem, nedělají přece nic špatného.

Martin Procházka, úředník, 42 let, Brno 

Vůbec Vietnamce nevnímám, neruší mě, nejsou nepříjemní, nemají sklony k násilí, jsou nekonfliktní a většinou si hledí svých věcí. Rasismus asi pociťují. Bohužel jsou mezi námi jedinci, kteří neznají slovo tolerance a jiná barva pleti je pro ně důvod k násilí a schválnostem.

Petra Mašínová, studentka, 20 let, Ostrava

Vietnamská menšina mi nějak nevadí, jelikož mi nezasahuje do života. Ale samozřejmě, pokud by se začali chovat jako jiné naše menšiny, tak by mi vadit začali. Rasismus ze strany obyčejných lidí nevidím, jedině ze strany nějakých radikálů, kterým vadí prostě všichni. 

Pavlína Krotká, kadeřnice, 31 let, Brno

Rozhodně nejsem rasistka, ale Vietnamci mi někdy trošku vadí. Jejich neuspořádané stánky s nekvalitním zbožím mě iritují. Například podchod pod brněnským nádražím nevypadá s jejich obchody zrovna hezky. Rozhodně jsem ale proti rasovému násilí na jakékoliv menšině.

Kateřina Smolová