Holásková: Prožíváme intenzivní dobu, na práci Červeného kříže jsem hrdá

“Není to práce od osmi do čtyř, pro mnoho lidí od nás je to život,” říká o brněnském Červeném kříži jeho ředitelka Ivana Holásková v rozhovoru o dobrovolnících, pandemii, válce a pomoci uprchlíkům na Ukrajině.

Jak jste si připomínali nedělní den červeného kříže?

Žádné konkrétní aktivity či oslavy jsme mu nevěnovali. Letošním heslem dne je Buď lidský. Příznačná je pomoc obětem probíhající války na Ukrajině v podobě pomoci uprchlíků na našem území. V poslední době máme ale kromě naší standardní práce i mnoho mimořádných věcí, kterým se věnujeme. Všichni, kteří mají možnost, jsou stále v akci a pomáhají. Sloužíme například na brněnském výstavišti.

Šli někteří z vašich zdravotníků přímo pomoct na Ukrajinu?

Pokud nás o to někdo nepožádá, tak nemůžeme jít, i když máme dobré úmysly, jen tak někam poskytovat své služby. Kontaktovalo nás pár lidí, jestli by si mohli třeba dát na auta náš znak, aby mohli jet pomáhat na Ukrajinu. Znak je ale chráněn zákonem, takže to nejde. Pro vojenskou oblast jsou mířené hlavně materiální a finanční pomoci a sbírky. Také intenzivně podporujeme dostupnost zdravotní péče na Ukrajině dodáním zdravotnického materiálu, léků i vozidel. Přímo na Ukrajině zasahuje pouze Ukrajinský červený kříž a není ani běžné, že by se povolávali zdravotníci z jiných států do vojenských oblastí.

Po dobu druhé světové války byli příslušníci Červeného kříže pod vojenským útokem a často byli zranění. Je dnes bezpečné, aby se Ukrajinský červený kříž viditelně označoval symbolem?

Ženevské konvence hovoří o tom, že by se na zdravotníky cílit nemělo. Červený kříž by tak měl mít určitou imunitu a vojenské složky by měly vnímat jeho nezávislost v rámci konfliktu.

Dnes pomáháte i ukrajinským uprchlíkům v Česku. Jak konkrétně?

Se spoluprací nás oslovil krajský úřad a na výstavišti pomáháme od chvíle, kdy se tam zřídilo Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině. Máme tam non-stop ošetřovnu, ve které nabízíme první předlékařskou pomoc. To znamená, že v ordinaci ošetřují naši zdravotníci do té míry, kam sahají jejich kompetence. Pokud je to potřeba, tak volají o konzultaci nebo záchranou službu, odesílají Ukrajince k obvodním nebo dětským lékařům anebo do nemocnic. Také pomáhají s kontakty a doporučeními. Tím, že Ukrajinci projdou v Česku registrací a dostanou zdravotní pojištění, tak si potom podle bydliště mohou hledat lékaře. Jak jde ale o akutní případ, nemocnice jsou připravené je přijmout na ošetření dokonce i před tím, než dostanou zdravotní pojištění.

Rukou není nikdy dost, dobrovolníky vždy přivítáme

Počet členů Červeného kříže postupně klesá. Když do vašeho běžného chodu zasáhnou takové krize jako je pandemie, tornádo nebo válka, dá se to kapacitně zvládnout?

Členové přirozeně stárnou, a tak klesá i jejich počet v základnách. V souvislosti s událostmi posledních let se ale objevují noví a aktivní členové, kteří chtějí pomáhat. Přes pandemii jejich iniciativa narostla, když mnoho lidí reagovalo na výzvy, žádosti o pomoc ve zdravotnických a sociálních zařízeních a službách. Také jsme spustili celorepublikové jednodenní ošetřovatelské kurzy, které sice nevyškolí plnohodnotné náhrady zdravotníků, ale díky nim mohou dobrovolníci pacientovi poskytnout ošetřovatelskou péči, pomoci s hygienou atd. To dokázalo systém dost odlehčit. A jelikož dobrovolnictví bylo i placené, přilákalo to lidi, kteří přišli v té době o práci a měli více volného času.

Opakuje se situace z pandemie nebo dnes máte dost zdravotníků?

Zdravotníků máme dost, ale je pravda, že krizová doba trvá už dlouho a na lidi to doléhá. V průběhu května se bude zázemí z výstaviště stěhovat do jiných prostor, které zatím ještě neznáme. Podle toho, jestli tam lidé budou chodit jen na registraci nebo budou v prostorech i bydlet, se bude vyvíjet naše služba. To, že na výstavišti zůstaly stovky lidí i několik dní, vyžadovalo nepřetržitý provoz ordinace. Tím, že mnoho lidí si už našlo jiné ubytování, se změnila i pracovní doba zdravotníků.

Dobrovolníky samozřejmě potřebujeme pořád, protože rukou není nikdy dost. Pokud mají aspoň základní kurz nebo zdravotnické vzdělání, tak je velmi rádi přivítáme. Je však potřeba říct, že k nám chodí lidé i s tím, či mohou jít pomáhat přímo do zahraničí, na mise, nebo třeba na tu Ukrajinu. My ale potřebujeme dobrovolníky jako zdravotnický dozor na kulturní, společenské a sportovní akce.

Sice je covid na ústupu, Ukrajina má však výrazně nižší proočkovanost než Česko. Jak na výstavišti řešíte, když je někdo pozitivní?

Tuto otázku řeší hygiena, ale musím říct, že k takové situaci zatím nedošlo a nikoho jsme do izolace nebo karantény neposlali. Ukrajinci mají možnost se v Česku naočkovat, ale nevíme, v jaké míře to využívají.

V krizových situací dokážeme jednat rychle

Kdy jste v červeném kříži pochopili, že pandemie bude potřebovat váš zásah?

Připravovali jsme se poměrně dopředu a věděli jsme, že bude potřeba pomáhat zdravotníkům v nemocnicích a pracovníkům v sociálních službách. Spustili jsme jednodenní kurzy základů ošetřování, díky kterým dobrovolníci dostali certifikát o tom, že mohou v těchto službách pomáhat. Vyškolili jsme jich v Brně asi pět set, ale ne všichni aktivně pomáhali. Nejvíce práce odvedli v sociálních službách, kde byla situace v té době dramatická a zároveň tam práce pro dobrovolníky byla jednodušší a méně náročnější než v nemocnicích, kde je to o dost specifičtější.

Takový počet dobrovolníků je docela úspěch. Čekali jste, že se přihlásí tolik dobrovolníků?

Naše zkušenosti říkají, že vždycky, když se dostaneme do nějaké krizové situace, tak lidé dokážou pomoct. Ukázal to třeba projekt, kdy mohli dobrovolníci nakupovat potraviny pro osamělé seniory a na základě jejich potřeb jim je rozvážet. Je pravda, že dobrovolníků jsme vyškolili dost, ale čekali jsme to. V pandemii byla i praktická výhoda, že byly zavřené zdravotnické školy. Mohli jsme tedy využít jejich prostory a učitele ke školení. Postupně jsme se dostali do fáze, kdy ale bylo potřeba hlavně testování ve firmách, a to už mohli dělat jen zdravotníci. To bylo personálně složitější, ale vždycky se nám podařilo to pokrýt.

Když se na tu pandemii podíváte zpětně, jste hrdá na to, co se tady podařilo Červenému kříži?

Rozhodně. V takových situacích, do jakých jsme se dostali za posledních pár let, je existence Červeného kříže strašně důležitá. Kdy jindy bychom se měli také projevit? V dobách míru je naše práce o zdravotnické a sociální činnosti. Školení, získávání a oceňování bezpříspěvkových dárců krve, pořádání ozdravných pobytů, příprava na krizové stavy. Mimo jiné, prožíváme nejintenzivnější období za celou dobu, co tady působím. Takže ano, na naši práci jsem hrdá.

Jak se připravujete na možnost toho, že se covid na podzim začne znovu šířit?

Je pravda, že po zkušenostech jsme dost opatrní, a předpokládáme, že se covid v nějaké podobě na podzim znovu objeví. Nejspíš to ale nebude tak akční, protože zdravotnického materiálu už bude dost a očkování se do toho určitě také promítne. My si samozřejmě děláme zásoby a o dobrovolnících víme, ti ale v poslední vlně už nebyli ani tak potřeba.

Co ve vás osobně vyvolává, když vidíte, že lidé popírají existenci covidu nebo zpochybňují válku na Ukrajině?

Naším hlavním posláním je pomáhat. To, že si někdo někde něco říká, nás moc nerozhodí. To tak ale máte u všeho. Jsou i momenty, kdy nám motivaci něco posílí. Když jsem třeba na brněnském výstavišti viděla, jak si malý ukrajinský kluk hladil svého plyšového medvídka, tak mě to rozbrečelo. Nejspíš to bylo asi jediné, co tady měl. Ti lidi jsou vážně vděční za tu pomoc a co pro ně děláme. Jsou slušní, vezmou si jen to, co potřebují, za všechno děkují. Je to krásný pocit, když vidíte, že můžete pomoci.

Covid se postupně nějak dotknul každého z nás a válečné období je specifické. Vidíte kolem sebe mnoho lidí, kteří pomáhají, a to nemyslím jen „červenokřižáky“, a to vás potěší a nabije. Naši pracují přesčas, dělají to, co je potřeba. Nejsou tady jen v zaměstnání, dělají to protože chtějí a že to tak cítí.

Tereza Tisová a Jiří Čaník