Je to špinavá práce a dřina, říká kominický učeň s maturitou

Martin Oblouk vystudoval střední průmyslovou školu a své studium úspěšně zakončil maturitní zkouškou. Namísto hledání práce v oboru se rozhodl studovat dál. Nastoupil na obor kominík v Českých Budějovicích.

Prší. Sotva otevřu oči, beru telefon a píšu zprávu. „Venku prší, co budeme dělat?“ ptám se. „Kominíci pracují i v dešti,“ odpovídá Martin Oblouk a já se za tak hloupou otázku zastydím. O hodinu později už společně vyrážíme k jednomu z komínů, který bude Oblouk kontrolovat jako součást své praxe. Za pár měsíců už bude na komíny jezdit sám.

Martin Oblouk vystudoval elektrotechniku na průmyslové škole. Po úspěšném složení maturitní zkoušky se ale rozhodl vyučit se kominíkem. „Táta je kominík a já jsem mu odmalička pomáhal. Kominictví se mi zalíbilo a jak se říká, řemeslo má zlatý dno.“ S maturitou by podle svých slov neměl takové uplatnění.

Po cestě do chatové oblasti vypráví o svém studiu. V Jihočeském kraji se může člověk vyučit kominíkem pouze v Českých Budějovicích. „Ve třeťáku nás je teď šest, takže každý rok zhruba šest kominíků na celý kraj,“ dodává Oblouk. Na dotaz, proč je tam málo řemeslníků obecně odpovídá, že dnes už nikdo nechce makat rukama a kominictví je navíc špinavá práce a dřina.

Po první prohlídce komína se vrací k autu. Rozměry komína už odhadne od oka. Z kufru bere kominický strojek, na jehož konci je klasická kominická koule. „Štětku nepotřebujete?“ podivuje se majitel chatky, u níž se právě chystáme provést kontrolu. Přestože si každý z nás představí kominíka v černobílém mundúru, se štětkou, koulí a celého od sazí, ne vše dnes platí tak jako v minulosti. „Doba jde dopředu a způsob čištění jde dopředu taky. Štětka se už příliš nepoužívá. Je to zastaralá technika, která nebyla tak efektivní,“ vysvětluje Oblouk.

Po kontrole vybíracího otvoru v kuchyňce jsou kominíci v tu ránu na střeše. Ta je naštěstí nízká a rozestavěná, takže na dřevěných trámech se dá dobře pohybovat. Ne vždy je cesta takto jednoduchá. Kominíci holt pracují ve výškách, je to riziková práce, vypráví Oblouk. Bez zaváhání lezu na vlastní nebezpečí na střechu i já. V druhé části cesty vzhůru, kde se žebřík začíná mírně prohýbat, znejistím. Nahoru se vyškrábu jen tak tak a usadím se na dřevěných trámech. Představa, že s sebou táhnu například kouli, nebo že si snad musím na střeše stoupnout, mi způsobuje závrať. Sleduju, jak kontroluje komín ze všech stran. Po chvíli spouští kouli otvorem dolů a čistí vnitřek samotného komínu. Občas kouli vytáhne, podél paže spočítá metry a začne od znova. Po chvíli provede to samé u druhého komínového průduchu a za půl hodiny je hotovo. Ruce má celé černé. „Dřív neměli kominíci štětku, ale tím komínem lezli a škrabali stěny,“ povídá. Ušpinit se ale jde jednoduše, když je komín ve špatném stavu a saze létají všude kolem.

Ze střechy se přesouváme k druhému konci průduchu, tedy do kuchyňky, kde uklízíme saze. „Těch sazí není moc,“ utvrzují se spolu s majitelem. Běžná kontrola, která by měla na každém komínu proběhnout minimálně jednou za rok, dopadla úspěšně. Na závěr kominík vypíše zprávu o stavu komína, pro každý komínový průduch jednu.

„Nejvíc práce je před topnou sezónou a po ní,“ vysvětluje Oblouk. Kontrolu komínů nechávají lidé mnohdy až na poslední chvíli, tedy na podzim. Pravidelné čištění komína by se přitom nemělo podceňovat. Pokud má komín špatný tah či jinou závadu, může představovat větší riziko, než si lidé myslí. Kromě požáru totiž hrozí i otrava oxidem uhelnatým.

Kontrola komína je u konce a my vyrážíme zpět do města. Je očividné, že kominíci budí mezi lidmi značné pozdvižení. „Češi jsou hodně pověrčiví, co se týče kominíků,“ říká Oblouk. „Dnes v masně na mě paní za pokladnou volala, ať jdu k ní, že si chce sáhnout na kominíka. Při objednávání si pak naklonila další paní, která si taky sáhla. Obě byly štěstím bez sebe,“ vypráví se smíchem. Na to, že jej zastavují lidé na ulici je zvyklý. Přesto ho některé věci dokáží vyvést z míry. „Někdy, když jdu po ulici, tak si lidi jen tak nenápadně sáhnout aniž by se zeptali. Ne každému to je příjemné,“ dodává.

Práci kominíka si vychvaluje. Přesto by některé věci rád změnil. „Chtěl bych to řemeslo zdigitalizovat, jít dopředu. Stále se prohlídky komínů píšou na papír a je to zdlouhavé, chtěl bych to řemeslo zjednodušit, jak časově, tak náročností práce,“ vysvětluje. Na otázku, jak vidí budoucnost kominictví obecně, reaguje s úsměvem. „Komíny budou vždycky. Rozhlídněte se kolem sebe. Vidíte, kolik tady máte komínů? Ty všechny potřebují vyčistit.“

Karolína Oškerová