Jak jsem se vrátil do mateřské školky

Když jsem před šestnácti lety opouštěl mateřskou školku, byl to pro mě konec jednoho nekonečného utrpení a rozhodně bych neuvěřil, že se tam někdy dobrovolně vrátím. Ale víte, jak se říká, že každý by měl dostat druhou šanci? Nedávno jsem se rozhodl aplikovat toto moudro na své veliké trauma z dětství - školku. Ve dvaceti dvou letech jsem zpátky.

Ještě před pár týdny bych si v souvislosti s mateřskou školkou vybavil hlavně odporně zdravé jídlo. Červenou řepu, rajče nebo kedluben, nad kterými jsem často vytrvale sedával několik hodin, než jsem nakonec potupně kapituloval a nedobrovolně je snědl. Případně nenápadně nacpal do kapes. Kromě jídla jsem s paní učitelkou s oblibou vedl nekonečné spory ohledně nutnosti každodenního poobědového spánku. Samozřejmě, tenkrát jsem byl na rozdíl ode dneška proti. V tuto chvíli pro uklidnění případných rodičů veřejně prohlašuji, že za mým návratem není touha po pomstě.

Že mám k dětem vřelý vztah a ony ke mně, jsem zjistil už dávno. Ačkoliv moje vychovatelské zkušenosti zahrnují spíše starší ročníky, když jsem před pár týdny dostal nabídku pracovat ve školce, přišlo mi to jako geniální nápad. Co by mi mohlo pár dětí udělat? Pro mě to přece bude zábava, za kterou mi ještě chtějí platit. A budu fakt cool! Řekněte, kolik chlapů jste ve školce potkali? Když nic jiného, atrakce ze mě rozhodně je. Pro děti i pro rodiče. Zpočátku jsem nechápal jejich výrazy údivu a soucitu, když ráno své děti ve školce opouštěli. Měl jsem to pochopit časem...

Až když jsem přišel na první směnu, zjistil jsem, že v oné soukromé školce na mě nečekají pětiletí kluci, které můžu učit hrát fotbal. Naprosté většině dětí byly dva roky. Tragédie! Pokud vůbec mluví, není jim rozumět, nosí pleny, sami si neoblečou ani čepici (o zbylém oblečení nemluvě) a slintají na všechno a na všechny okolo nich.

Pozitivní na tom bylo, že ačkoliv jsem řeči jejich kmene zpočátku příliš nerozuměl, okamžitě mě do něj přijali. Vlastně jsem se celkem rychle stal náčelníkem. To znamená, že jste ten uprostřed, na kterém všichni visí a snaží se ho dostat na lopatky. Brzy jsem přišel na to, že osmdesát procent času ve školce vyplňuje oblékání. Za dopoledne se to mnohdy stihne i šestkrát a pokaždé je to operace na takových deset minut. Po prvním faux pas už sice oblékám punčocháčky správně a dokážu se i časově vyrovnat paní učitelce, ale na zoufalství, které při pátém oblékání zažívám, to zatím nic nezměnilo. Mimochodem, dovolte mi uctivě poděkovat všem rodičům, kteří svým ratolestem pořizují boty na suchý zip.

Chvilku mi to trvalo, ale dnes už jsem si celkem jistý, že peklo vypadá jinak. Nikdy jsem neměl tolik ctitelek, kolik jsem jich získal v mateřské školce. A ta pozitivní atmosféra všude kolem! Třeba když v tělocvičně hrajeme hru na ovečky a vlka. Můžete vystřídat v pozici vlka kolik dětí chcete, beztak nikdo nepochopí, že by měl ovečky honit. Takže ovečky vždycky přežijí a všichni jsou šťastní. Kéž by to tak fungovalo i mezi dospělými. Mimochodem, není ta hra normálně dost drastická? 

Zpětně si myslím, že jsem se do školky přišel hodně věcí naučit. Ta bezprostřednost dětí je něco úžasného, na co nejsem zvyklý. A jak říká paní učitelka, ty praktické věci, které jsem si okolo toho osvojil, snad jednou taky někdo ocení. Je to přece hlavně zábava. Stačí si odmyslet oblékání, stravování, všechny ty tělní tekutiny, které se na vás hrnou, vytrhané vlasy nebo nesnesitelnou únavu. Právě díky ní jsem si uvědomil, že během té dlouhé pauzy mezi mými angažmá ve školce jsem dospěl. Teď už po obědě chodím spát dobrovolně. A strašně rád.

Tomáš Kulhánek