Hledání ztraceného času v tubě s make-upem

Přechod na letní čas? Brnkačka. Tedy, jak pro koho. Na některých šťastlivcích se ztráta hodiny spánku podepíše méně než na jiných. Moje spolubydlící nemá problém si pár hodin spánku dle libosti přimalovat. Báze, korektor, make-up. A kupa dalších produktů, jejichž obaly garantují nemalé zázraky. Že jejich aplikace kromě pevné ruky mnohdy vyžaduje málem odborné vzdělání, už nezmiňují.

S letní systémovou úpravou měření času se každý vyrovnáváme po svém. Ať už zvýšenou spotřebou kávy, příležitostným energetickým nápojem či několika čtverečky čokolády. Mojí spolubydlící stačí pár mistrných tahů štětcem a stopy po probdělé noci jsou ty tam. Na mně jsou úsporná opatření o poznání viditelnější. Podobným nadáním skutečně neoplývám. Když se společně s hudebním a pohybovým rozdávalo to výtvarné, očividně jsem stála frontu na dioptrie. A patrně jsem ji vystála několikrát.

Už učitel výtvarné výchovy na základní škole pravděpodobně pojal podezření, že mi s výkresy pomáhají doma. Při hraní aktivit mají mí spoluhráči smrt v očích pokaždé, když mě hod kostky zavede na políčko kresli. Sečteno, podtrženo, když dojde na výtvarnou tvorbu, mám obě ruce levé. Obzvlášť v případech, kdy se mi mé veledílo nepodaří prodat pod nálepkou autorské intence. Co na tom, že nestuduji uměleckou školu. Tento handicap se projevuje i v každodenním zápasu před zrcadlem.

Hned po seznámení s očními linkami se mě náhodní kolemjdoucí – od pohledu metaloví nadšenci – začali automaticky vyptávat, co si myslím o poslední desce Black Sabbath. Tvářence se už nějakou dobu s respektem vyhýbám, abych se vyvarovala Marfušině efektu. Podruhé. A každý BB cream, se kterým jsem dosud měla tu čest, mi pleť, pravda, spolehlivě sjednotil. Jenže do ruda. Není divu, že jsem to po počátečních experimentech vzdala. Kdo by také chtěl nosit na tváři abstraktní olejomalbu.

Že cvičení dělá mistry? Na komplikované ranní rutiny vážně nemám trpělivost. Malé vítězství slavím pokaždé, když se mi podaří nevypíchnout si oko řasenkou. Trpělivost a čas už vůbec ne. Přivstat si, abych stihla domalovat, co jsem nedospala? I řádně unavený člověk musí uznat, že to by bylo přinejmenším lehce kontraproduktivní. Drahocenné minuty před tryskem na přednášku mnohem raději věnuji řádné snídani a četbě denního tisku.

Od strategicky umístěných stánků mě tak často pronásledují upravené dámy vyzbrojené katalogy. Na křídovém papíře se leskne záplava přípravků, o nichž je velké množství žen přesvědčeno, že je nutně potřebuje. Dámy mi přeochotně nabízí záchranné lano. Dušují se, že takhle žít nemusím. A horlivě poskytují jednu radu za druhou, kterak ty pytle pod očima zamaskovat. Pokaždé zdvořile odmítám slovy, že to radši zkusím postaru. Vyspat se do růžova.

Jako by nestačilo, že držet se této poučky našich babiček je s každým semestrem složitější. Čas je vedle čistých ponožek, nutričně hodnotné stravy či nabídek na uplatnění v oboru jednou z věcí, kterých se průměrnému studentovi dvakrát nedostává. Skloubit studium se společenským životem a případnou prací, aby bylo za co společensky žít, není vůbec jednoduché. Ráno se tak z postele škrábu s marným předsevzetím, že dnes ulehnu skutečně ještě před půlnocí. Ve čtvrt na dvě pak krčím rameny a chlácholím se, že zítra to určitě klapne. Vlastně už dnes. A když už to vypadá nadějně, tak mi jednou do roka vyfouknou hodinu vytouženého spánku takřka zpod polštáře. Neřádi.

Vnitřní sociolog velí zachovat klid. Spánkově deprivovaný žurnalista jej vzápětí podrážděně odkazuje do patřičných mezí. No a co, že je čas pouhý společenský konstrukt. To peníze taky. A přece každého spolehlivě zvedne ze židle, když mu na ně chce někdo sáhnout. Konstrukt ne-konstrukt, tu uzmutou hodinu chci zpátky. Naštěstí se u nás v republice nekrade. Jen se občas něco přemístí. Dostatek trpělivosti na to, abych se naučila používat výdobytky pleťové alchymie, sice nemám. Na tu hodinu si ale ráda počkám. Už jenom dvě stě a jeden den.

Barbora Halbová