Terapeutické komunity pomáhají lidem, závislým na užívání návykových látek. Fungují na principu dobrovolnosti, klienti mají možnost kdykoliv odejít. V zařízení se musí podřídit pravidlům a přísnému dennímu programu, procházejí skupinovou i individuální léčbou a také pracovní terapií. Mimo své problémy však každý do komunity přináší i své silné stránky, které se zde snaží rozvíjet.
Brno – Kristýna Kopecká studuje magisterský obor Adiktologie na Karlově Univerzitě. V rámci praxe strávila týden v terapeutické komunitě v Karlově mezi drogově závislými, kterým zaměstnanci pomáhají dostat se z těžké životní situace, připravit je na život bez návykových látek, obnovit jejich vztahy s blízkými a začlenit je zpět do společnosti.
Proč sis vybrala praxi zrovna v terapeutické komunitě?
Terapeutická komunita je jedna z nejúspěšnějších drogových služeb u nás, spolužačky většinou přicházely z praxe nadšené a líbí se mi ta semknutost a uzavřenost komunity. Navíc jsem se po dlouhé době školy a práce v Praze těšila na to, až opustím svůj notebook a okusím surový vesnický způsob života.
Co všechno jsi měla na starosti?
Stáž, kterou jsem absolvovala, byla celkem specifická. Nepracovala jsem totiž jako adiktologický pracovník, ale jako adiktologický klient. Byla to stáž, během které mají studenti stejná práva a povinnosti jako klienti, spí s nimi na pokojích, vše s nimi sdílí a hlavně získávají zkušenosti. Každý den jsme měli několik hodin pracovní terapie. Hodně jsem pracovala na zahradě, hrabala listí ve výběhu pro prasata, uklízela v truhlárně nebo připravovala sklenice na zavařování.
Jaké byly tvé představy o takových místech? Byla jsi něčím překvapená?
Já o terapeutické komunitě měla vcelku přesný obrázek. Hodně jsme se o nich učili ve škole, spolužačky mi vyprávěly své zkušenosti a také jsem viděla film Pravidla lži, který to vystihuje celkem realisticky. Navíc jsem už komunitu navštívila dříve v rámci exkurze. Překvapená jsem ale byla, protože je to úplně jiný svět. Při jídle všichni čekají na všechny, děkuje se za něj. Ve všem se musí přesně dodržovat časový plán, pokud někdo přijde pozdě, následuje sankce. Překvapila mě taky otevřenost a přijetí ze strany všech klientů i pracovníků, cítila jsem se mezi nimi opravdu dobře. Po tom intenzivním týdnu se mi vlastně vůbec nechtělo domů.
Jaká byla komunikace s lidmi, kteří v této komunitě pobývají?
Komunikace byla naprosto bezproblémová. Ostatní věděli, že nejsem „pravý“ klient, ale pouze studentka na stáži, ale i tak se ke mně chovali naprosto skvěle. Samozřejmě mě na začátku potřebovali otestovat, takže při představovací kolečku padaly i celkem osobní otázky, myslím ale, že jsem to ustála. Jinak celkově komunikace v komunitě je hodně otevřená, všichni mají možnost vždy ventilovat své pocity.
Zasáhl tě příběh některého z klientů?
Zasáhly mě všechny. Mají za sebou tolik věcí, až jsem si často říkala, kolik je jedna lidská bytost schopná unést. A nejsou to jen věci, které zažijí při drogové kariéře, ale i ze života před drogami. Vyslechla jsem hodně životních příběhů, a často se mi chtělo až brečet a byla jsem vážně naštvaná, že se takové věci kolem nás dějí.
Změnila tato zkušenost tvůj pohled na drogově závislé?
Řekla bych, že nezměnila. Můj pohled je totiž už nějakou dobu stejný. Myslím si, že bychom se na ně neměli dívat jako na drogově závislé, ale především jako na lidi. Na lidské bytosti, které mají problémy a kterým bychom měli jako společnost pomáhat, stejně jako pomáháme třeba nemocným dětem. Drogová závislost je totiž nemoc.
Chtěla bys v takovémto zařízení v budoucnosti pracovat?
Určitě! Absolvovala jsem stáž i v psychiatrické nemocnici na oddělení závislostí, v denním stacionáři, i v kontaktním centru, a myslím si, že práce v terapeutické komunitě by mě bavila ze všeho nejvíc.
Co bys vzkázala lidem, kteří všechny drogově závislé odsuzují a mají ohledně nich radikální názory?
Vzkázala bych jim, že nenávist není cesta. Odsoudit někoho je příliš jednoduché. Poradila bych jim vydat se jinou cestou – cestou tolerance, pochopení a podpory, protože to je to, jak by podle mě měla společnost fungovat.
Tereza Ondráčková
