Diváci na vlastní kůži zažili cestu Transportem

Multikulturní centrum Stadion představilo novou inscenaci na motivy Lustigovi Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou.

Brno - Na konci loňské sezóny se inscenací Transport představila nová dramaturgická linie Multikulturního centra Stadion zvaná Stadec dorost, která si klade za cíl postupně představit pokusy a experimenty, na nichž se mají podílet nejen stálí členové souboru, ale i další přizvaní hosté z řad studentů i profesionálů. Svůj budoucí program formuloval Tomáš Kadlec těmito slovy: „Cílem je dát prostor mladým tvůrcům, jejich pohledu na divadlo, ale hlavně otázkám, které si sami kladou a chtěli by je položit i širší veřejnosti. Inscenace by se tak měly stát jakýmsi východiskem pro další setkávání nad danou problematikou (veřejné diskuse, navazující scénické projekty typu čtení, výstavy, koncerty, kulturně-politický Hyde park a další).“

V rámci nového programu se jako první představila inscenace Transport. Jako své téma si režijně dramaturgický tým (Bernie, Arnošt Chlubil, Christina Papadopoulou, Tereza Pokorná, Hana Mikolášková) zvolili otázku: Jakou cenu má lidský život?

Textovým východiskem byla dramatizace novely Arnošta Lustiga, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která akcentovala manipulativní jednání německého důstojníka Brenskeho ve vztahu k jeho „rukojmím“, Američanům židovského původu a Kateřině. Jednoduchá dějová linka není vystavěna pouze na přímém konfliktu židů a německých vojáků, ale tvoří ji repliky, které umocňují vzrůstající napětí pasažérů transportu. Mezi cestující se počítají i diváci – už při vstupu do sálu a následném usedání vojín (Markéta Toufarová) čte ze seznamu jména, čímž dá divákům jasně najevo, že i oni jsou účastníky příběhu.

Stadec Dorost jde v přímém ataku na diváky ještě dál – nejenže samotný program je koncipován jako „výzva obyvatelstvu“ a má ve znaku říšskou orlici. I cena za vstupenku byla původně symbolických 88 korun. („8“ jako osmé písmeno abecedy dává zkratku HH, což je dodnes neonacisty používaná šifra pro Heil Hitler).

Provokace zůstává zejména na poli dramaturgie, co se režie týče, není úmyslem režiséra, ukrytého za pseudonymem Bernie, nikterak šokovat.

Herci se pohybovali po jednoduché scéně, tvořené dřevěnými bednami poskládanými do tvaru čtverce. Za zvláštní pozornost stála představitelka role Kateřiny (Jana Fialová), která svým projevem, jenž se obešel bez násilné stylizace, ztvárnila dítě, které díky okolnostem války velice rychle vyspělo v ženu. Tato skutečnost je umocněna kontrastním závěrem, kdy původně holčička, v závěrečné scéně oblečená pouze do podvazků, svádí důstojníka, aby mu sebrala pistoli a postřílela všechny kolem. Další působivý výkon předvedl Jan Laichman (jako Rappaport), jehož postava byla mezi ostatními židy v podstatě od začátku jako jediná v důrazné opozici vůči dění kolem. Laichmanův Rappaport se nějak nevyvíjel, nicméně v intencích celé atmosféry postupně stupňoval své pochybnosti, až celou škálou pochyb došel k absolutnímu výbuchu nedůvěry. Zároveň tyto dvě postavy sdílely podobnou linii – Rappaport promluvil a byl zastřelen. Kateřina mlčela, aby následně střílela sama. Oba byli důsledně proti, byť každý po svém. A nikdo z nich neskončil šťastně.

Jediný, kdo měl tu výsadu všechno v bezpečí přečkat, byl divák. Zatleská, obleče si kabát, odejde domů.

Více kulturních článků najdete zde.

Autor: Barbora Gavendová