V mnoha městech České republiky se včera odpoledne sešla demonstrace, na které lidé vyjadřovali nesouhlas s chystanými vládními reformami. Kdy jindy si lidé připomenou, že jednou už se změna povedla?
Zúčastnil jsem se demonstrace v Ostravě. Na to, jaká byla venku zima, přišlo velké množství lidí. Vystoupení pořadatelů akce, odborářů z ostravského dopravního podniku či zdravotních odborů mě příliš nezajímala. Všichni opakovali stejné argumenty, které už jsem slyšel tolikrát. Těšil jsem se na názory obyčejných lidí z davu, kteří seberou odvahu a využijí možnosti projevit se.
Ve změti opakujících se (to neznamená, že nepravdivých) argumentů, že je třeba něco udělat, ale nevím co, se občas mihl zajímavý názor. Tím nemyslím vyhrocené radikální nápady typu defenestrace, ale spíše malé paradoxy, které tuto demonstraci provázely.
První zajímavý paradox byl, že většina demonstrantů se při svém projevu a kritice odkazovala na minulost. Přesněji na demonstrace v roce 1989. ,,Kde jsou všichni ti lidé, kteří tady byli v roce 1989? Společně se nám podařilo svrhnout komunisty tehdy a můžeme proti vládě obstát i nyní,‘‘ opakovalo se několikrát. Svrhli komunisty v naději, že se budou mít lépe. Někteří se mají lépe a daří se jim. Ti druzí uvažují, kde se stala chyba. Na demonstraci panovala shoda v hledání viníka. Nestala se jím pouze vláda, ale i demokracie jako taková. Východiskem by mohla být demokracie přímá. Ta přináší určité možnosti, ale také řadu problémů s ní spojených. Padl zajímavý názor, že se nám podařilo svrhnout totalitní nedemokratický režim v roce 1989. Ale žijeme opravdu svobodně? Nedemokratickou totalitu nahradila totalita korupce.
Na demonstraci přišli dva mladíci kolem dvaceti let. Vytáhli z kapsy velké rudé vlajky se srpy a kladivy a připojili se k demonstraci. Okamžitě se ozvali pořadatelé, kteří mladíky nazvali několika slovy, která si netroufám použít. Vulgárně jim řekli, ať jdou někam. Je pravda, že v takto významný den, navíc v českém prostředí, je vytahování takových symbolů odsouzeníhodné. Zbytečná provokace, kterou můžeme odsoudit jen z etického hlediska. A to není málo. Napadá mě však otázka, proč si zasloužili tolik nadávek? Proč se nemohou vyjádřit k věci? Po chvíli rudé vlajky ztrácejí smysl a kluci je balí do tašky.
Zajímavé je, že demonstranti se včera sešli z určitého důvodu. Společného důvodu. Všichni mohli vyjádřit svůj názor na věc a ať už byl názor sebelepší či naprosto primitivní, dostalo se mu bouřlivého potlesku. Jen mladíci z ostravského Svazu mladých komunistů nesměli promluvit. Lidé si vybojovali demokracii a hrdě, s notnou dávkou pýchy v hlase, to neustále připomínali. My jsme ti, kteří byli v roce 1989 na náměstí bojovat za demokracii. A vybojovali ji. Je však správné, že komunisté nemají právo na názor? Rozhodně ne. Pokud odmyslím fakt, že mladí komunisté dorazili na demonstraci především propagovat svůj svaz, který se nesetkává s velkým zájmem, přišli i bojovat za stejnou věc. Také nesouhlasí s chystanými reformami, bojují proti školnému. Ale stejně je ostatní neposlouchali. Nezastávám se mladých ani starých komunistů a nechápu, proč mladí lidé naslouchají takovým nesmyslům a polopravdám, ale svobodu projevu bych jim neodepíral. Rozhodně ne bezdůvodně.
Možná za to mohlo chladné podzimní odpoledne, možná atmosféra výročí Sametové revoluce. Lidé však znovu předvedli, jak si představují demokracii a svobodu projevu. Jsi komunista? Nemáš právo na názor a vypadni odsud.
Tomáš Sirý
