Ivan Mládek zpívá ve své písni Jez, že už na vodu s Jendou Bendou nepojede. Je to totiž nemožný zadák, nemá vlohy a je lajdák. Měl by toho Jenda vůbec litovat?
Jez ve Vetrni patri k oblibenym mistum na rece VltaveFoto: archiv L. Simunkove
Mohla by to být pohodová dovolená. Pádlovat člověk skoro nemusí, protože loďku poponáší proud. Voda přitahuje sluneční záření, takže pleť se snadno zdravě a rovnoměrné opálí. Když začne být moc horko, stačí vystrčit nohy ven z lodi. Řeka je navíc ideálním místem pro chlazení alkoholických nápojů. Pokud dojde občerstvení, stačí zastavit v některé z četných hospůdek, které jsou rozmístěny na břehu v krátkých rozestupech, neb jak známo – vodáci jsou žízniví. O kamarády také není při splouvání řeky nouze a všichni se tu nadšeně zdraví vodáckým „ahoj“. Jak říkám, pohodová dovolená.
Představy lufťáků se však od reality značně liší. Řeka je nekonečný olej a voda tu v zákrutách stojí jako na rybníku. Když navíc fouká protivítr, loď zařadí zpátečku, i když si to zadák nepřeje. Z posledních sil bojuje posádka proti nezkrotnému živlu, aby se dostala přes stojatý úsek až k jezu. Zde ale zjišťuje, že je málo vody a jez se musí přenášet po břehu. Vysílení vodáci musí popadnout lodní pytle, barely, loď a pádla a vše přenosit po úzké pěšině někdy i kilometr dál po proudu.
Poslední dvě léta bez ustání proklínám všechny, kteří propagují teorie o globálním oteplování, a s láskou
vzpomínám na pana prezidenta, když zmrzlá na kost v pláštěnce vylévám z lodě dešťovou vodu. Pokud počasí vyjde, sluníčka si vodák užije dosytosti. Úžeh a úpal se dostaví takřka ihned a slabší povahy to pocítí hlavně v noci, až budou místo posezení v hospodě zvracet za nejbližším stromem. Na slunci stačí jeden lok z erární láhve a člověk padá do vody. Tento stav posilují hospody na břehu, díky kterým lodě často dojíždí za tmy. Jejich posádku najdete ráno spící vedle nakřivo postavených stanů.
O nové známosti skutečně není nouze. Kempy jsou našlapané k prasknutí, na záchody se stojí fronty. Pokud necháte barel bez dozoru, můžete počítat s tím, že ho už nenajdete. To samé platí pro boty odložené před stanem, v horším případě pro peněženku zapomenutou uvnitř. A do brzkého rána zní tábořištěm vodácké „ahoj“.
Hlavu vzhůru! Jak se zpívá v jiné písničce: Jaký si to uděláš, takový to máš. To nejdůležitější, co si na vodu musíte přibalit do baťůžku, je parta dobrých kamarádů, kteří nejsou z cukru. Přežijí i krupobití a po probdělé noci jim zůstane úsměv na tváři. Dokáží pořádně hrábnout pádlem a nebudou se po prvních sto metrech ptát, kdy už tam budeme. Hlavně ale vydrží všechny nástrahy matky přírody a nebudou vám vyčítat tu pohodovou dovolenou, na kterou jste je vyvezli.
Lucie Šimůnková
