Bláznivá slova aneb japonské divadlo po česku

Brněnský lunapark cestuje Brnem. Tentokrát v Café Mezzanine s Malým divadlem kjógenu.

Mladý kluk vkleče myje podlahu. Náhodný návštěvník kavárny Mezzanine by se možná podivil. Ti, kteří sem ale míří kvůli představení Malého divadla kjógenu, však na druhý pohled zjistí, že tento kus linolea představuje pódium. A z kluka se vyklube jedna z hvězd dnešního večera, Igor Dostálek.

Je krátce po páté hodině odpoledne, a až na zmíněný detail působí kavárna naprosto běžným dojmem. Dredatý kluk s usměvavou zrzkou za barem míchají nápoje, vaří kávu i točí pivo jako obvykle. Jen sehnat místo k sezení už je problém. A bude hůř.

Od půl šesté už je skutečně plno, přesto stále přicházejí další návštěvníci. Sedí i stojí, kde se dá.  U baru, u stolků spolu s dosud neznámými lidmi i jen tak v prostoru. Mezi středoškoláky a vysokoškoláky, kterých je tu většina, vyčnívá starší prošedivělý pán nebo dáma středního věku v růžovém svetříku s výraznou bižuterií. Ale všichni působí natěšeně.

„Jsem hrozně zvědavá, jaké to bude,“ svěřuje se kamarádce drobná blondýnka se skleničkou džusu v ruce. Hnědovláska v sytě zelené čepici s krosnou na zádech, která právě vešla do dveří, vypadá překvapeně. Asi taky nečekala, že bude tak narváno. Ale většina lidí se s tím smíří vcelku klidně a s humorem. „Postupuj!,“ popichuje kamaráda dlouhovlasý kluk s šálou a půllitrem v ruce. Ten se jen směje. „Nemám kam, však vidíš,“ uvádí na svou obranu. Má pravdu. I přední stolek s výhledem na pódium se stal pastí. Odejít odsud, nebo dokonce dostat se někam, odkud půjde pořídit video, se zdá téměř nemožné.

Alespoň se už blíží začátek představení. Úderem šesté se ozývá festivalová znělka a lidé zbystří. Sympatická slečna ve žlutém tričku vyskočí na židli, aby ji návštěvníci viděli, a uvádí očekávané hosty – Malé divadlo kjógenu. Ze židle málem spadne, ale to jen přispívá k uvolněné atmosféře.

Pak už se slova ujímá Igor Dostálek v japonském kostýmu. Už při úvodní řeči, kdy divákům nastiňuje, co je to kjógen a co dnes budou hrát, se často ozývá smích. „Herci v kjógenu mluví hodně nahlas, takže něco možná uslyšíte i vy vzadu,“ uklidňuje ty, kteří vědí, že vidět moc nebudou. A že jich je hodně. Ale přesto má hra Kaki jamabuši – horský asketa zlodějem tomelů velký úspěch. Lidé se smějí, herce evidentně baví hrát, nejmladší divák - kojenec - po nich napodobuje zvuky.

Po čtvrthodině je po všem. Bouřlivý potlesk napovídá, že kjógen i členové divadla získali hodně nových příznivců. Někteří lidé hned po skončení odchází, takže nepřeplněná kavárna najednou vypadá o hodně větší. Jiní dopíjejí, hodnotí, baví se. K přednímu stolku si přisedá komunikativní hnědovláska. „Co říkáte, já myslím, že to bylo super. Kdyby ještě bylo trochu vidět, bude to úplně úžasné. Ale určitě bych na ně zašla znova,“ rozpovídá se. Po chvilce se, stejně jako další návštěvníci, přesunuje do kuřáckých spodních prostor, kde právě začíná koncert Ambient Sekcion. Ostatní vyprovází akordeon, perkuse a další alespoň na cestě do zasněženého Brna.

Marie Málková