Pojmů, které dnes označují sexuální orientaci, je víc než kdy jindy. Namátkou třeba pansexualita, aromantismus, demisexualita. Ještě donedávna tu ale byly staré dobré tři orientace – hetero, homo a bi. A jak se žilo jednoduše!
Mezi výzkumníky je v posledních letech otevřená debata, která konečně začíná nabírat přesnějších tvarů. Je asexualita normálním, ač ne tak častým jevem, nebo je to patologický úkaz? Část odborníků připisovala nedostatek sexuální touhy poruše libida. Tyto diagnózy měly označení F52.0 a F52.1. Ale není tomu vlastně tak dávno, co jsme i homosexualitu škatulkovali jako úchylku a deviaci, která se musí léčit. Některé státy tento názor zastávají dodnes. Asexualita tak v těchto dnech zažívá to samé, i když v umírněnější verzi, jako kdysi homosexualita. Za nechuť k sexu totiž hrozí maximálně nevěřícné pohledy namísto šibenice.
Jenže v dnešní společnosti nabité sexem a posedlostí po něm je těžké přijmout fakt, že někdo takový není. Zdá se, jakoby asexualita byla jenom výmyslem mladých lidí, kteří se snaží být zajímavými. Vždyť na internetu lze narazit na spoustu mladých lidí, kteří se identifikují jako trans-asiaté nebo trans-židé. Jedna norská dívka se dokonce považuje za převtělenou kočku. Ano, v těchto případech už se skutečně jedná o poruchu, ze které by si neměl člověk dělat srandu, byť je nemístně vtipné vidět onu dívku z Norska, jak se pokouší ulovit myš. Není tak divu, že pro mnohé nejsou nově zařazené orientace ničím jiným, než dalším módním výstřelkem.
Faktů je málo, ale vyjasňují se
Podle posledních výzkumů laboratoře SPAN (Sexuální psychofyziologie a afektivní neurovědy) je třeba rozlišit, zda člověk trpí úzkostí ve spojitosti se sexuální touhou či nikoliv. Úzkost totiž indikuje, že člověk by se rád zapojil do běžného sexuálního života, ale něco mu v tom brání. Obvykle porucha libida, která je léčitelná. Na druhé straně jsou ale lidé, které jejich nedostatek chuti k provozování těchto aktivit nechává chladnými. Pro ně to není nic zvláštního. Je to zkrátka to, kým jsou.
Jak to vůbec vypadá v praxi? Lidé s touto orientací žijí úplně normální život. Dokonce někteří z nich mají sex a nebrání se mu. Často kvůli svému partnerovi nebo proto, že chtějí děti. I tak pro ně ale sex není ničím, co by vyžadovali nebo je naplňovalo. Otázkou tak zůstává, do jaké míry bude jejich orientaci akceptovat partner. Stále častěji se stává, že tito lidé jsou nazýváni frigidními nebo puritánskými. Někdy jsou též osočování z celibátu. To je ale věc úplně jiná. Zatímco pro celibát se člověk rozhodne sám ze své svobodné vůle, asexuálové přepnout mezi touhou neumí. Tlak na sexuální život je zkrátka všude.
Je jich jenom jedno procento
Předběžné odhady hovoří právě o jednom procentu asexuálů v populaci. Problém však může být, že v době průzkumu mnoho lidí ani nevědělo, co to vůbec asexualita je. Bude třeba věnovat roky podrobnému zkoumání, abychom se vůbec přiblížili pochopení celého spektra lidské sexuality a zjistili přesnější čísla.
Může to vypadat, že člověk s takovou orientací vlastně nechce a nepotřebuje partnera. Proč taky, když nechce sex. Není tomu ale tak. Asexuálové jsou schopni být v milujícím vztahu a zcela normálně v něm fungovat. To, že je dnes mezi láskou a sexem rovnítko, je na jinou debatu. Už na prvních hodinách sexuální výchovy se žáci učí, že „ten pravý čas“ poznají, když budou někoho skutečně milovat. Co si ale má počít asexuál? S přístupem dnešní společnosti není divu, že i on sám časem dojde k závěru, že s ním je něco špatně, když necítí potřebu mít sex.
Tento problém se sice týká jenom malé části populace, ale nelze jej zcela ignorovat. Jde o další dílčí zjištění, které se nás dotýká. Jestli jsme si mysleli, že už sami o sobě víme vše, nemohli jsme se mýlit víc. Otázkou tak zůstává, zda skutečně stojí za to odsuzovat někoho jenom proto, že nemá zájem o to, čím je dnes naše společnost tak úzkostlivě posedlá.
Eliška Kolmanová
