Na konec srpna 1968 vzpomínám s nostalgickým smutkem(viz povídka Když hrušky brečely). Přečetla jsem si pár článků, které se zabývaly tím, zda ten či onen dal podnět k invazi, proč skončilo Pražské jaro. Objevily se i nové záběry z té doby, které nebyly dosud publikovány.
Na to všechno se nezapomíná a je to dobře. Ale mám pocit, že nám uniká spíš doba před rokem 1968 a to, co se dělo v letech po něm. V padesátých letech mnoho lidí, zdálo by se i na nedůležitých místech, z důvodu odmítnutí vstupu do KSČ, přišlo o práci. Tím byli odepsáni ve svém oboru oni i jejich potomci a nejbližší příbuzní. Ještě slušná varianta, když to neodneslo zdraví a životy.
Po osmašedesátém se mnozí rozhlédli a zjistili, že ze všeho se dá těžit. Když už ji náhodou neměli, tak si pořídili červenou knížku. A život šel dál. Bezproblémové studium na atraktivních školách, dokonce i v zahraničí (co na tom, že nadanější neměli šanci), posty ředitelů, náměstků v zahraničních obchodech, na ministerstvech, krajských –okresních výborech strany, otevřené dveře na západ. Tajná konta ve švýcarských bankách a život tuzexové honorace. Kdo nešel s nimi a nepodlézal jim, měl smůlu.
Po listopadu 89 si člověk oddychl. Konečně budou na vedoucích místech odborníci, kteří pozvednou zdevastovanou ekonomiku země. Konečně přijde spravedlnost.
A jak to dopadlo? Nikdo nepátral, kde vzali prostředky noví majitelé na zařízení megalomanských firem. Zákony na potrestání těch, kteří nám ukradli velký kus života, nebyly dosud vymyšleny. Privatizace dopadla debaklem. Doteď chybí kvalitní zákony pro kontroly ve všech oborech. Z výšky na nás hledí arogantní nadlidé. Proto je většina národa nespokojená…hledá totiž dokola splněné předvolební sliby politiků… nebo už ani nehledá.
Nepřepadá vás také při tom smutná nostalgie?
