Z napěchovaného balíčku novinářských výkřiků a slitých černobílých odstavců na mě vykoukne barevné těšení. Ano, čtvrteční vydání DNES si kupuju pravidelně, když tady zrovna jsem. Už kvůli jeho MAGAZÍNU. Vždycky se tu najde něco pro oko i pro duši. Kupuju si taky sobotní vydání. Ovšem od té doby, co odešel pan Chuchma a zmizely jeho trefné sloupky se zajímavou Kavárnou, mě moc neoslovuje.
Ale k tomu poslednímu čtvrtečnímu magazínu. Povzbuzena úvodním odstavcem pana Moravce pokračuju v listování. Že Ester Sátorová míří vysoko – to mě zase tak moc nezajímá. Zato článek o dětech s ďábelským cejchem zhltnu bez dechu. Jedu dál a rozevřu vtipně nafocenou dvoustranu blogerek. Zajásám. Už proto, že se mi nedávno podařilo překonat všechna technická úskalí a stát se jednou z nich. A taky proto, že mám ráda dobré čtení, ať je to román, poezie, či fejeton v novinách. S chutí se pouštím do první ukázky… Absolutně nechápu. Paní blogerka tam popisuje kritiku její dcery za to, že byla obětavá a vstoupila do KSČ. Paní spisovatelka se neobratně prsí tím, jak patřila ke kolínským bohémům a nechtěli ji ve straně. Šok střídá údiv a tak trochu lítost.
Vzpomínám na náš starý stůl v kuchyni. Jak u něho sedím asi v šesti letech, maminka pláče a babička ji utěšuje. Pláče proto, že musí opustit milovanou práci v herecké rozhlasové skupině, kde byla i v sedmatřicátém při okupaci Němců. A pak jí dali vybrat – buď vstup do KSČ, nebo odejít. Vybrala si druhou variantu. Musela přejít do loutkového divadla. Prostě degradace. Její hlas milovalo mnoho posluchačů. Často dostávala od nich dopisy. Nikoho nezachraňovala, ani sebe. Nezlomilo ji to. Perfektně zvládla loutkařskou techniku a každodenně rozdávala radost dětem po celou dobu.
Další blogerská ukázka o konci telegramu pobaví. Ale potom mě dorazí informace o vyhazování obnošeného oblečení do popelnic. Nevím jak paní blogerka, ale já přidávám mladé sousedce věci po sobě a po vnučce do balíku, který odnáší do místní charity. Tak co dodat. Dál už nepokračuju. I když věřím, že ty následující vzorky jsou určitě dobré. Po zbytek cesty vlakem radši luštím křížovku. Nechci totiž uvažovat o tom, kolik času jsem zbytečně strávila nad zakládáním blogu, zda to tam má vůbec smysl …
