Zlaté české ručičky. Nebo že by jen stříbrné?

Asi před měsícem jsem tu četl blog o pivu. Autor ukazoval, že hodně věcí, na které jsou Češi hrdí, svoji kvalitu už dávno ztratilo. Jmenoval především pivo, pak i dabing zahraničních filmů a jiné věci. Následovala dosti bouřlivá diskuse a pak celá řada článků, kde autoři dokazovali, bud’ že Češi stále ještě mají zlaté ručičky nebo že už je dávno ztratili. Nechci přidávat svůj názor, pouze uvedu dvě zkušenosti.

Ta první. Mám známého, Itala, který léta pracoval pro firmu, která vyráběla a prodávala vysoce kvalitní pánské košile. Firma navrhla střih i materiál a úkolem mého přítele bylo zajistit výrobu. Nechával košile šít u různých výrobců, ale posléze se stále víc soustřed’oval na Portugalsko. Jednou mu tak povídám, proč to nezkusí v Čechách. Vím, že tam jsou či byly kvalifikované továrny – třeba Šumavan v Klatovech, tam dělali vynikající košile. A byly i jiné firmy, už si nevzpomínám.

Přítel se usmál, že už to zkoušel, ale že od toho upustil. Cituji jeho slova: „V Čechách mi ušili opravdu prvotřídní košili. Nebyla na tom jediná chyba, prostě perfektní práce. Ale když jsem jim zadal větší serii, bylo to odfláknuté. Švy nebyly rovné, knoflíkové dirky byly špatně obšité, ukradli dodaný materiál a udělali to z jiného - prostě jsem to nemohl převzít. Takový Portugalec neudělá tak dobrou košili jako Čech. Ale sedí u toho a dělá poctivě kus jako kus. Takže nechávám šít raději v Portugalsku.“

Druhá zkušenost je moje vlastní. Potřebovali jsme dobrou prošívanou deku, ale trochu větší než je obvyklý rozměr. Náš syn totiž měří skoro dva metry. Tady ve Švýcarech je zhotovení deky na míru dost drahé a já přišel s nápadem – co si to takhle nechat udělat v Čechách. Měl jsem i postranní myšlenku – když se to osvědčí, máme spoustu známých a třeba někdo také bude chtít levnou deku, uvidíme. Už jsem se viděl jako obchodník s dekama.

Napsal jsem sestře, ta to nechala udělat někde v Kutné Hoře a při první návštěvě nám deku přivezla. Jenže ouvej – rozměry nesouhlasily. A to ne jen o nějaký centimetr, ale byla to úplně jiná deka. Takže to sestra táhla zpátky a nechala to předělat. Po čase jsem přece jen dostali kýženou deku a když kluci přijeli na návštěvu, manželka ji hrdě potáhla. Jenže syn měl ráno rýmu a červené oči, celou noc prý kýchal a nemohl spát. No nic, mysleli jsme, že je nastydlý. Jenže se to opakovalo ještě u třech dalších hostů! Nepomohlo ani větrání na horském vzduchu. Manželka tudíž usoudila, že s tou dekou opravdu něco je. Co ale dělat? Lámala si s tím hlavu dost dlouho, až jednou v zoufalství deku nacpala do vany s vlažnou vodou. Nechtěli jsme tomu věřit, ale voda byla úplně černá. To bylo opravdu naprosto neskutečné – jako inkoust. Dlouho jsem ji máchali a pořád šla špína. Nevíme, co s tou dekou bylo – zda bylo špinavé peří (měla to být nejlepší kvalita), nebo jestli byl sypek špinavý zevnitř. Nevíme. Pod dekou se ještě pár lidí vyspalo, nikdo už nekýchal, ale pro jistotu šlo peří brzy do kompostu a sypek do odpadu.

Není pochyb, zda Češi umí nebo neumí. Umí. Umí udělat dobrou práci lépe než kdo jiný. Proč ji často nedělají, to je otázka morální.

Když mluvím s lidmi, často z nich vyzařuje pocit beznaděje a hořkosti. Jsou rozčarovaní a smutní z toho co se děje a to bere chut‘ něco poctivě udělat. Proč by někdo měl vyrábět pořádné deky, nebo šít pěkné košile, když se nahoře nedělá politika pro národ, ale jen pro vlastní kapsu? Myslím si, že s pořádkem se musí začít odshora. Volat lidi k poctivé práci a odpovědnosti může jen ten, kdo k tomu má morální oprávnění, t.j., kdo sám poctivě pracuje. Pokud se nahoře bude držet skupina kmotrů a zlodějů a bude se hrát systémem já na bráchu, brácha na mě, pak se bude flákat, švindlovat a krást čím dál víc. Je to velké prohřešení na duši národa a jestli se to nezmění, bude se to odstran’ovat dlouhá léta, pakliže se to vůbec podaří.