Moc rád vzpomínám na svou tetu Slávku. Byla nesmírně pohostinná, štědrá, vůči sobě samé skromná a úžasně pracovitá. Když jsem byl malý, často nás svou pílí zahanbila, protože dokázala natrhat bandičku plnou borůvek dřív, než my děti jsem se zmohly na pouhý hrneček.
Ve stáří trávívala teta léto na chalupě v jižních Čechách, kde měla svůj kousek zahrady. Samozřejmě zahradu pilně okopávala, hnojila, plela - takže i úroda neustále stoupala. Rybíz, jahody, maliny, angrešt, ostružiny – bylo toho pořád víc, sníst to se to nedalo, tak co s tím. Teta vyráběla kompoty a hlavně marmelády – byly vynikající, ale bylo jich moc. Zásobovala zcela nezištně celou rodinu i okolí - děti, vnuci i obyčejní návštěvníci si odnášeli tašky marmelád. Pouze museli vracet prázdné sklenice, teta byla šetrná a vyhazování skleniček považovala za rozmařilost a hrubé plýtvání – o tom se prostě nediskutovalo. Vymýt a vrátit!
Jenže těch marmelád bylo opravdu moc. Výroba byla vyšší než odběr a skleničky se ve sklepě hromadily. Šetrná teta odmítala rozdávat čerstvé marmelády, když se ještě nespotřebovaly ty lon‘ské. No řekněte sami.
Jednou se jeden ze synů odvážil zeptat, zda by místo té lon‘ské nemohl dostat marmeládu čerstvou. „Proč máme jíst ty staré, když máme čerstvé.“ Odpověd‘ byla zcela jasná: „Zbláznil ses?“ Jenže pak už to nebyly pouze lon‘ské, ale také předlon‘ské a ještě starší a děti i vnuci se začínali bouřit. Chtěli čerstvé.
Jak tuto revoluci potlačit? Teta na ně vyzrála zcela jednoduše. Změnila prostě na skleničkách popis. Zůstalo označení druhu marmelády: rybízová, malinová, míchaná atd. Ale místo letopočtu psala teta nově: Letošní. A bylo po reptání.
Teto, chybíš nám.
Vzpomínky, doplněné vyprávěním bratrance Bédy
