Na jihu Francie je oblast zvaná Camargue. Je to rovina bičovaná větrem s velkými slanými jezery, kde žijí plamenáci. Symbolem obyvatele je jezdec na bílém koni, v ruce má laso a žene černé býky.
Pobřeží tvoří veliké písčité pláže. Je zajímavé po nich chodit a pozorovat stopy v písku. Objeví se a já bych rád věděl, kdo tu asi šel a kam šel. Pak vítr stopu zavane, ale ten člověk někde je a já bych chtěl vědět, kdo to je a jaký je.
Z několika stop – i když ne v písku - jsem vyčetl život jednoho člověka.
Před asi 25 lety se v kempingu, kam jezdíme rok co rok, objevila mladá prodavačka. Štíhlé hezké děvče, které se na každého pěkně usmívalo. Sálala z ní životní radost a odvaha. Stále měla dobrou náladu, denně nám přála pro mě dobrý vítr– věděla, že surfuji – a pro manželku sluníčko. Rád jsem ráno chodil pro bagetu, byl to hezký začátek dne.
Další rok už tam vedle ní prodával jakýsi mládenec a bylo jasné, že patří k sobě. Říkal jsem si v duchu : «Hochu, ty sis uměl dobře vybrat» a měl jsem radost, že jsou spolu štastní.
Za rok či dva už ten hoch měl na ruce prstýnek a další rok už tam byl sám. Byl také velmi ochotný a příjemný, ale už to jaksi nebylo ono.
Chlapec zmužněl, stal se z něj monsieur, občas jsem si vzpoměl, co asi dělá jeho paní a trochu jsem litoval, že už neprodává. Od té doby se už ale v krámě neobjevila.
Až jednou – její muž se bavil s jakousi ženskou. Obtloustlá neforemná postava, odbarvené vlasy, ale nejhorší byl její obličej. Vyjadřoval nudu a nezájem – měl jsem dojem hádavé protivné osoby. A najednou mi došlo – to je přece ta bývalá hezká a milá prodavačka. Úplně se změnila.
Pak on zmizel, prodejnu vede jakýsi míšenec odněkud z Afriky a ona ve vedlejším obchůdku prodává noviny, pohlednice a má tam pár suvenýrů.
Když ji občas potkám, je mi něčeho líto. Ztratil se krásný radostný člověk. Rozdávala úsměvy a dobrou náladu a to je pryč. Je z ní unuděná ženská. To by nemělo být. Člověk zestárne, může nabrat pár kilo – tomu se neubránil ani autor těchto řádků - ale měl by si zachovat radostné srdce, přívětivost a optimismus a měl by to dávat dál.
Byla by to látka k románu nebo podnět pro mravní poučení – jaké stopy zanechávám já - ale to už přenechávám čtenářům.
Chtěl jsem jen popsat pár stop, jak jsem je vyčetl z camargueských písků.
