Návštěva Říma – praktické zkušenosti

Včera jsme se vrátili z  tohoto krásného města a tady je několik zkušeností, které snad někomu pomohou rozhodnout se a vyrazit na cestu. Protože sami už jsme dost v letech, platí naše zkušenosti především seniorům a taky lidem, kteří rádi cestují, ale mají do kapsy spíš trochu hlouběji.

Autem se to nevyplatí. Nebál bych se tam jezdit, ale nechtěl bych tam parkovat.

Letenku si objednáváme sami přes internet. Pokud se to udělá včas, lze najít velmi výhodné ceny.

Rovněž přes internet jsme objednali dopravu z letiště do města. Jeli jsme autobusem Terravision – z letiště k nádraží Termini – bus jede bez zastávky. Je dobré nechat si od přistání do odjezdu autobusu alespon půl hodiny. Normální cena je 6,- euro za jednu cestu (s frontou na jízdenku), přes internet 4,- eura a bez fronty. Od nadraží Termini jede celá řada autobusů a dvě trasy metra. Všude jsou orientační tabule a orientace je velmi snadná.

Ubytování hledáme rovněž přes internet. Dají se najít různé slevy, ale myslím, že cena kolem 100,- Euro za pokoj (dvě osoby) se snídaní je docela solidní. Určitě se podívat na příslušnou ulici i hotel v Google maps, protože skutečnost je většinou velmi odlišná od reklamního obrázku na homepage hotelu.

Vstupy. V Římě je možno zakoupit t. zv. Roma-Pass. Platí to na městskou dopravu a je v tom hodně vstupů. Cena 36,- euro na den. Pokud to na danou památku platí, jde se bez fronty. Ovšem pro důchodce se to nevyplatí. Jízdenka na městskou dopravu stojí 1,50 a platí 100 minut od označení. Dá se i přestupovat – autobus, tramvaj, metro. Takže jsme denně za dopravu utratili pouze 3,- eura. Navíc lidé od 65 let výše mají v Italii vstup do všech památek i většiny muzeí zdarma. Seniorům říkají anzione – to je dobré vědět a je třeba mít s sebou nějaký úřední doklad s fotografií a datem narození. Prostě dokumento.

Není dobré nosit s sebou originály dokladů. Dost se krade a kapsáři jsou neskutečně šikovní.

Originály nechávám v hotelu a pro běžnou potřebu nosím kopie. Všude to uznávají a když to někdo ukradne, nevznikne žádný problém. Měli jsme smůlu, byli jsme tam dva dny – jeden pokus o krádež jsem odvrátil, ale druhý den mi v metru zmizela peněženka a vůbec nevím jak. Byly tam sice nějaké peníze, ale naštěstí žádné doklady ani kreditka.

Nápoje. V Římě je spousta kašen a různých kohoutků, ze kterých neustále teče výborná, čistá a studená voda. Mohu vřele doporučit. Pijí to všichni Římané i zkušení turisti. Člověk si koupí v obchodě láhev minerálky a po jejím vypití ji doplnuje římskou vodou. Je možno ji vylepšit třeba práškovým ice tea, ale to je věc chuti. I na střeše svatopetrského chrámu je takový kohoutek s vynikající vodou. V tom vedru se musí hodně pít.

WC. U většiny památek jsou zdarma toalety, někde ovšem takové, co se na nich sedí v podřepu a pokud je normální mísa, je zpravidla bez prkénka. Toaletám  říkají bagni. Všechny toalety, které jsme navštívili, byly velmi čisté. Jediné placené WC jsem zažil na nádraží Temini.

Jídlo. Měli jsme v hotelu velmi dobrou snídani, kde se člověk mohl najíst i napít podle potřeby. V poledne jsme se nechtěli zdržovat sezením v restauraci, proto jsme si většinou koupili nějaký sendvič. Všude jsou různé boudy, ovšem většinou je to v rukou různých barevných. Nejsem rasista, ale mám rád hygienu a hned první chlápek nám dával špatně nazpět. A když člověk reklamuje, najednou neumí anglicky. Raději jsme nakupovali v obchodě – třeba na nádraží Termini je moc dobrá samoobsluha SPAR – vchod právě tam, co přijede autobus z letiště, v ulici Marsala.

Večer se člověk ale potřebuje najíst. Ve městě je spousta restaurací, sedí se venku - je to malebné, ale jídlo je drahé a většinou nestojí za mnoho. Třeba místo poctivé pizzy člověk dostane těstovou placku pohoněnou rajskou omáčkou a na tom dva nebo tři plátky salámu. Prostě, jak říká moje paní, „dřou z turistů prachy“. Chápu, že všechno má svou cenu, ale rád bych dostal protihodnotu. Římané jezdí jíst do čtvrti Trastevere, to je za řekou.

Doporučuji poohlédnut se někde, kde nejsou turisti. My bydleli kousek od nádraží Termini, poblíže stanice metra Poliklinico. Poblíž hotelu byla pekárna, kde prodávali vynikající pizzu nebo různé těstoviny a saláty. Není to posezení, jak by si člověk v Italii představoval, ale dá se tam levně a chutně najíst.

Průvodci. U všech památek je spousta barevných, kteří se vnucují jako průvodci. Dal jsem s jedním takovým řeč ve frontě do vatikánských muzeí. Tvrdil mi, že budu čekat 2 ½ hodiny a zaplatím 20,- euro. On prý mi to zařídí za 10 minut a budu platit pouze 33,- euro. Odmítl jsem - fronta trvala 23 minut a platil jsem 16,- euro.

Ve Vatikánu musí platit za vstup i senioři, protože to je jiný stát než Italie.

Do těchto musejí je dobré si koupit vstupenku předem přes internet. To platí všude: Kdo má vstupenku, jde rovnou bez fronty. Na vstupenku se musí vystát fronta a ta může být dost dlouhá, jak jsme zjistili druhý den v koloseu.

Program: první den jsme šli nejdříve do svatopetrského chrámu. Vstup je zdarma, ale musí se vystát dost dlouhá fronta. Ale jde to dost rychle. Vyplatí se nechat si na tento chrám dost času, je tam toho spousta k vidění. Určitě doporučuji vyjít si nahoru až na nejvyšší ochoz. Kousek se dá jet výtahem, to stojí myslím 5,-, ale už nevím přesně. Zbytek – asi 320 schodů – se musí vyjít. Je to zajímavé, člověk trochu vidí strukturu stavby. Ale po sestupu po točitých schodech se mi docela točila hlava.

Po prohlídce chrámu a náměstí jsme šli do vatikánských museí. Vstup stojí 16,- euro. Nevím, zda se to vyplatí, protože toho tam je strašně moc a a je tam opravdu hlava na hlavě, souvislý proud lidí, skoro fronta, každý všechno fotografuje, jde to pomalu a není klid si něco prohlédnout. Za vidění ovšem určitě stojí sixtinská kaple. Tam se nesmí fotografovat, ale kdo chce, ten si to stejně vyfotí. Panuje tam naprosté ticho, rušené jen řevem dohližitelů. Oni opravdu řvou na všechny, kdo fotografují příliš okatě, nebo si třeba omylem stoupnou někam, kam se nesmí. Působí trochu směšně, když uniformovaný dozorce z plna hrdla huláká, že máme být zticha, protože se nacházíme ve svatém prostoru.

Před lety tam bylo několik okruhů, kde si člověk mohl vybrat, co všechno chce vidět, to si zaplatil a pak už ho na křižovatkách směrovali na jeho okruh. Dneska je vše za jednotnou cenu a je to jako IKEA – nelze to zkrátit a musí se to projít úplně celé. Na konci člověk vidí jen tupé výrazy lidí, kteří mají pouze jedno přání - najít ceduli Uscita – východ. Je toho moc.

Po musejích jsem šli ještě do Andělského hradu, odkud je zase krásný výhled na město. Pak přes řeku do města na památky v blízkosti: Piazza Navone, Pantheon, Fontana di Trevi.

Bylo toho na ten den dost.

Druhý den nejprve socha Mojžíše v kostele San Pietro in Vincoli (stanice metra Cavour) a potom Koloseum, Palatin, Forum Romanum, pak se ještě pokochat pohledem z památníku Vittorio Emanuele – dříve tomu Italové říkali psací stroj, ale dneska ve věku tiskáren už to asi zaniká. Kus se jde po děsně příkrých schodech, a pak jede výtah  - 7,- euro, senioři 3,50. Jinak byl celý den pro seniory zdarma.

Pak dole Trajanův sloup a stejnojmenný trh, dál přes Corso do kostela Ignace z Loyoly, sloupy Adrianova chrámu, parlament  a oba sloupy před ním a pak pěšky ke španělským schodům.

Byly to nezapomenutelné dva dny. Určitě jsme neviděli všechno, ale stát třeba v kolosseu a nechat na sebe působit majestát té stavby, dívat se na plastiky na Titově vítězném oblouku, nebo postát na Forum Romanum u miliarium aurem, odkud se měřily vzdálenosti do celého světa, to jsou hluboké zážitky. Ale vrchol pro mě byly dvě sochy: Pieta ve svatopetrském chrámu a Mojžíš v San Pietro in Vincoli. Kvůli těm se snad do Říma ještě někdy vrátím.

Ještě pár obrázků:

Pieta

Pohled z kupole chrámu

Sixtinská kaple

Mojžíš

Koloseum

Mosaiky na Titově vítězném oblouku

Forum romanum