Když tě někdo udeří do tváře, nastav mu i druhou.

Tak se to často cituje, že prý to je v Bibli a že to prý řekl Ježíš. Jenže on to neřekl. Aspon ne takhle.

Pán Ježíš řekl : «Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i levou» (Matouš 5,39). Ono to opravdu je něco jiného. Protože, když tě někdo udeří to tváře, zpravidla tě trefí do levé tváře. Ale Pán Ježíš mluvil o pravé tváři.

Jde tedy o něco jiného, než o normální facku. Jde o úder jaksi obráceně, hřbetem ruky, ten sedne na pravou tvář. To byl v té době výraz největšího pohrdání. Největší urážka. Asi jako plivnutí do obličeje.

Ježíš tedy své následovníky nenabádá, aby byli fackovacími panáky, ale aby uměli snášet výsměch. Věděl, že to budou potřebovat, protože jich bude v každé době menšina a budou většinu provokovat – tím, že budou jiní. Nemluvím o lidech, kteří «chodí do kostela», nebo jsou členy nějaké křestanské církve. Mluvím o těch, kteří uvěřili v Krista, ví, že vstal z mrtvých, znají ho a žijí s ním. Lidé je nemají rádi a odmítají je. Stačí si přečíst diskusi pod mými blogy, kde jsem vůbec o Kristu ani o víře nepsal, jen jsem třeba naznačil, že svět mohl být také stvořen a už to byl pro mnohé kámen úrazu.

Křestané jsou prostě jiní, myslí jinak a žijí jinak, aspon to chtějí a proto budou vždycky vysmíváni a odmítáni. Ježíš nás upozornil, že pro něj budeme muset něco snášet – tak jako on snesl neskutečné utrpení pro nás. Ale vyplatí se to, protože on dává odpuštění, čisté svědomí a pokoj duše. Bez něj bych neměl budoucnost ani naději. S ním to mám.

A ještě něco – on neřekl, že když budeme snášet výsměch, že to přestane. Stejně jako neřekl, že když budeme s lidmi jednat tak, jak bychom si přáli, aby jednali oni s námi, že oni se změní a budou na nás dobří. Může to fungovat, ale také nemusí. Ale křestan žije s Kristem a dostává od něj sílu být prostě jiný.