Katolíci, evangelíci – a že by Švejk?

Pod blogem Jana Marka o Mexiku zde píše v diskusi Jirka Libeňský, že na utváření charakteru a kultury různých národů patrně mělo vliv jejich náboženství.  Evangelictví v USA a katolictví v Mexiku a vůbec jižní Americe.  

Je to zajímavá myšlenka, která patrně už byla analysována jinými hlavami, než je moje, ale velmi mě to zaujalo. Může v tom být hodně pravdy. Katolictví staví lidi do závislosti na církvi. Vztah k Bohu řeší za člověka církev. Dítě je hned po narození pokřtěno, čili se stane členem církve a je spaseno. A i dál církev při zpovědi udílí odpuštění, a jakýmsi způsobem i Ducha Svatého – tady, přiznávám, nejsem dostatečně informován, ale snad se to děje při biřmování. Nakonec při pohřbu ujistí kněz všechny přítomné, že nebožtík byl dobrý člověk a pokud by tu byl nějaký nevyřešený hřích, určitá doba v očistci to uvede do pořádku a nebe je tudíž jisté.

Člověk sám se tedy nemusí celkem o nic starat, stačí, když žije normálním, slušným životem a občas zajde do kostela.

Fakt je, že průměrný katolík toho o své víře moc neví. Potkal jsem tady ve Švýcarsku Čechy, kteří tu rovněž žijí už dlouho. Vyprávěli, že byli v neděli v Einsiedeln - tam je veliký benediktinský klášter a kostel, kde se uctívá černá Madona. Prý tam bylo biřmování – a já se zeptal, co to to biřmování vlastně je, jaká je jeho duchovní podstata a účel. Proč se lidi biřmují. Co to s nimi má udělat ve vztahu k Bohu. Říkali, že neví, a že je jim to jedno, ale že to bylo pěkné.

Ve 14. a 15. století přišla reformace. Reformátoři nechtěli církev ani zničit, ani rozštěpit, ale napravit, vrátit ji k biblickým kořenům, tak, jak to učil Pán Ježíš. Podle nich je víra osobní záležitost. Člověk, usilující o spasení, musí tedy sám najít vztah k Bohu, sám musí dojít odpuštění svých hříchů – a sice tak, že uvěří, že za jeho hříchy svou smrtí zaplatil Pán Ježíš. Nemusí vlastně dělat také skoro nic, spasení je z milosti, zadarmo, jen je musí vírou přijmout. Je tu tedy osobní zodpovědnost a osobní účast. I dál pak věřící osobně hledá svou cestu s Bohem, studuje Bibli, snaží se ji aplikovat na svou situaci, modlí se svoje modlitby a ne pouze naučené fráze. Jeho víra je tedy aktivní. Snaží se Boha poznávat a žít s ním.

Prosím čtenáře, aby moje slova četli tak, jak jsou psána. Nemluvím tady o evangelické církvi, ta je na tom, žel, často stejně jako ta katolická, ale o myšlenkách reformátorů, které se dneska snaží uskutečňovat některé svobodné církve.

Myšlenka, že tato aktivita či pasivita se přenáší i do osobního života a tím i do vztahu ke státu, je velmi zajímavá a jsem za ni panu Libeňskému vděčný. Stát v katolických zemích vlastně v politice dělá to, co církev dělá za člověka ve vztahu k Bohu. Člověk zůstává pasivní a stát řeší všechno. V evangelických zemích stát takovou roli nehraje, lidé mají svou osobní zodpovědnost. Alespoň tomu tak donedávna bylo.

Napadá mě, že to není patrné jen v Americe (rozdíl USA – Mexiko), ale všude. Na jedné straně země katolické – Italie, Francie, Španělsko atd. Na druhé Německo, Holandsko, Skandinavie, Anglie... Samozřejmě dnes se rozdíly s postupující sekularisací stírají, ale ještě v minulém století byly obrovské a i dnes je mentalita značně rozdílná.

Zajímavé by bylo vyzkoumat, jak se tento vliv projevil na národech, které se připojily k reformaci, ale následně byly rekatolisovány. Tedy třeba my Češi. Po stránce náboženské to byla katastrofa – protože když národu vezmeš víru, už nemá žádnou. Asi právě proto jsou Češi jeden z nejvíce ateistických národů. Jaký vliv to ale mělo na národní povahu? Možná je to zárodek určitého švejkovství – lidé se museli tvářit, jakoby byli katolíci. Víru neměli, s církví nesouhlasili, ale do kostela a ze zpovědi chodit museli. Začala hra na «jako». Nevím, netvrdím to, ale stálo by to za výzkum.