Ani si často neuvědomujeme, jak pronikavě se náš život změnil vlastně během velmi krátké doby. Tak třeba fotografování. Začínal jsem fotografovat jestě černobíle a samozřejmě na film. Sám jsem si filmy vyvolával a pracně zvětšoval snímky. Vývojku a ustalovač jsem si samozřejmě jako každý odborník míchal sám. Asi proto jsem měl všechny snímky šedivé.
Umělý blesk, který dnes patří ke každé sebemenší kamerce, právě začínal. Bylo to dost velké zařízení – brašna plná baterií a kondensátorů a zvlášt vlastní osvětlovací těleso, které fotograf, či jeho pomocník, zpravidla držel v ruce.
Ovšem existovalá i jiná možnost. Objevil jsem to jednou za výkladem v drogerii – papírový pytlík naplněný práškem, zřejmě tam byl hliník (který se tehdy ještě neodstěhoval do Humpolce) a hořčík, nevím přesně. Na pytlíku byl dole přilepen papírový proužek, který bylo nutno zapálit. Doba hoření: 10 vteřin a pak to bleskne. No nekupte to. Který kluk by odolal. Vlastnil jsem tedy blesk, jenže kde ho odpálit? Jasně, že aby se blýskl, potřebuje člověk obecenstvo. Po mnoha úvahách jsem došel k tomu, že mi nezbývá nic jiného, než vyfotit o Vánocích naši rodinu.
Proměřil jsem obývák, ze směrného čísla vypočítal clonu a po sváteční štědrovečerní večeři, kdy všichni byli radostně naladěni, jsem je přemluvil, aby zaujali posici ke slavnostní fotografii. Asi nejvíc na ně zapůsobilo, když jsem prohodil, že zaflešuji. Nikdo totiž nevěděl, co to je, ale znělo to důvěryhodně. Než se dohodli, kdo kde bude stát, připravil jsem důmyslnou konstukci ze dvou štokrdlí, na které stála kamera a ze které vyčnívala násada smetáku. Na tu jsem připínáčkem upevnil zmíněný pytlík a pak už to šlo ráz naráz.
Kontrola, zda jsou všichni v obraze, pak nastavit uzávěrku na B, zapálit papírový proužek, zhasnout a skočit na svoje místo mezi účastníky.
Rodina ztuhla s úsměvem ve tváři. Neslýchané napětí. Proužek dohořel až k pytlíku – a nic. Všichni už se začali vrtět, rozhazovat rukama a žertovat na můj účet. "Vzdyt jsme to věděli..." V tom najednou dost velký výbuch, provázený zábleskem – skoro jako když bombardovali Hirošimu.
Skočil jsem zpět k aparátu, zavřel uzávěrku a rozsvítil. Atmosféra byla dost stísněná, nikdo se nezmohl ani na slovo. Ale když jsme uhasili smeták a vzkřísili babičku, nálada se přece jen trochu zvedla. Ovšem nejhorší byl prach. Jemnoučký bílý mastný prach. Valil se v celých oblacích, byla ho plná místnost. Maminka sice hned otevřela okna a udělala průvan, aby co nejvíc toho prachu odnesl vítr pryč, než se usadí, ale už to moc nepomohlo. Usadil se. A byl všude – v koberci, v knihách, na skříních, v klavíru, na vánočním pečivu, dokonce se dostal do hodin. Asi za týden se zastavily, museli jsme je odnést k hodináři, aby je vyčistil. Ještě po létech se najednou někde objevilo ložisko prachu. Snad se přilepil na strop a pak pomalu padal. Prach, prach, prach. Chudák maminka.
Po vyvolání a zvětšení jsem dostal obrázek, který vzbudil všeobecnou nevoli. Z připravených úsměvů nezbylo nic, vypadali jsme jak banda vyjevenců, kteří se navíc zuřivě hádají, takže jsem obrázek včetně negativu musel hodit do kamen.
Jako trest mi naši zabavili kameru a nesměl jsem se o ní několik měsíců vůbec zmínit. Nejhůře to nesla babička. Prý: dokud tady bude jen smítko toho prachu, at ten kluk nefotí. Nechápal jsem to, vždyt přece ona dojedla nejvíc toho cukroví, na kterém se usadil ten můj prach. Měla by mi tedy vlastně být vděčná. Ale jak se říká, nevděk světem vládne.
