Dvakrát Čech a dvakrát Nečech

Všichni moji předkové byli Češi a já se dodnes považuji, jak se říká, za Čecha jako poleno. Nikdy jsem se nechtěl odstěhovat do ciziny, chtěl jsem žít doma. Po srpnu 1968 jsem dokonce tak trochu odsuzoval ty, co odešli. Ovšem pak se to nějak zašmodrchalo, neprošel jsem normalisací, pak mně několikrát volali na StB, chtěli, abych s nimi spolupracoval a když jsem odmítl, ztratil jsem práci, prostě to byla báječná léta pod psa.

Nakonec jsem byl tak na dně, že jsem podal žádost o vystěhování, ta byla bleskurychle vyřízena a naše rodina se mohla odstěhovat do ciziny. Řekli nám tehdy, že než odjedeme, musíme na ONV v Pardubicích odevzdat občanské průkazy. Den před odjezdem jsem tam tedy zašel, přinesl průkazy a nemálo se podivil, když ode mne chtěli 11.000 korun za odebrání občanství. Pro srovnání – moje hrubá mzda tehdy byla asi 1.800 korun. Namítal jsem, jakou cenu má občanství, když se musí platit za jeho odebrání. Chvíli jsem s nimi diskutoval a nakonec slevili na 7.000, já totiž víc neměl. Bylo to hodně, ale nedalo se nic dělat. Přes hranice jsme jeli s kusem papíru, kde stálo, že osoba ta a ta bez státní příslušnosti smí opustit území republiky.

Po deseti letech přišla sametová revoluce, my brečeli u rádia a radovali se z nové svobody. Co nejdřív jsme jeli do Bernu a tam nám na konsulátě vrátili občanství. Dostali jsme pasy, sice ještě československé socialistické, ale naše! To „socialistické“ se dalo vyškrabat a měli jsme zase vlast, zase jsme byli Češi! Byl to úžasný pocit a byli jsme na to nesmírně hrdi. Těžko si to někdo umí představit, ale pro nás to znamenalo úžasně moc: měli jsme zase vlast!!

Chtěli jsme se vrátit, jenže hned to nešlo, byl tu děda, kluci chodili do školy, viděli jsme, že tu ještě nějaký čas musíme vydržet. Tehdy bylo dovoleno mít dvoje občanství a tak jsme si v roce 1991 zažádali o švýcarské. Když už tu žijem, chceme mít stejná práva jako ostaní. To je velká procedura a trvá asi dva roky. Vyřizuje to obec, kanton, bund a posílají si to sem a tam. Poslední slovo měl parlament našeho kantonu, který to mohl schválit v listopadu 1992. Bohužel se to do té listopadové schůze už nestihlo a bylo to schváleno až v březnu 1993. To je také datum, od kdy jsme oficielně občany švýcarské konfederace.

Jenže mezitím se k prvnímu lednu rozdělil stát a Česká republika přijala zákon, že kdo by po 1.1.1993 přijal cizí státní občanství, automaticky ztrácí občanství české.

Já – asi jako skoro každý - zákony moc nestuduji a tudíž jsem se někdy po tomto datu přihrnul v Čechách na cizineckou policii a dožadoval se vystavení nového českého pasu. Moc jsem se na něj těšil. Dali mi pár formulářů a také prohlášení, že jsem po 1. lednu 1993 nepřijal žádné cizí občanství. Kdybych to byl podepsal, mohl jsem mít český pas a být český občan. Po nějakém dokladu se nikdo neptal, stačilo podepsat. Jenže – nechtěl jsem lhát, tak jsem nepodepsal a tím ztratil občanství podruhé.

Chápu, že zákon je zákon a nedá se nic dělat. Ale stejně se mi to zdá nějak podivné. Myslel jsem, že státní občanství je něco pevného, co člověk prostě má. Ale jak je vidět, můžou vám to prostě sebrat. V jednom momentě jsi Čech a najednou už Čech nejsi. Aspon oficielně.

Prý je nějaká kniha rekordů, kam se zapisujou nejrůznější nesmysly. Tak si říkám, jestli bych se tam taky neměl přihlásit. No řekněte – kdo byl dvakrát Čech a dvakrát zase Nečech.