Církev si restitucemi kope hrob

V poslední době hýbe českou republikou otázka církevních restitucí. Protože se jedná o velmi značné částky po dobu mnoha let, není snad člověka, který by na to neměl vlastní názor a kterého by se to nedotýkalo. Jsou tu jasní zastánci i přesvědčení odpůrci.

Věc je velmi složitá a je nutno ji posuzovat v několika rovinách: právní, morální a protože se jedná o církev, tedy i duchovní.

Co se týče práva, je situace jasná. Co bylo ukradeno, má se vrátit. Demokratický stát musí být stát spravedlivý. Církev požaduje určitý majetek zpátky, má tedy povinnost předložit důkaz, že tento majetek jí právem patřil a stát má zcela jasnou povinnost tento majetek vrátit.

Co se týče morálky, je to složitější. Všichni víme, že římská církev si v českých zemích nepočínala právě nejlépe. Spoustu toho majetku získala jaksi podivně. Kolik bylo třeba lidí, kteří museli opustit vlast, protože církev je – paradoxně kvůli víře - pronásledovala a potom si přisvojila jejich statky. Kolik bylo lidí, kterým církev ublížila – myslím třeba na sexuální zneužívání a podobné věci. Vyplynulo to napovrch v Rakousku, Irsku a jinde, ale u nás to bylo taky, jen si nedělejme iluse. Už se to nikdy nevyšetří, ani  to nelze nahradit penězi, ale považoval bych za jakési smířlivé gesto, kdyby církev dokázala říci – ano, počínali jsme si špatně, udělali jsme spoustu chyb, nahradíme to alespon‘ částečně tím, že vrátíme něco ze svého majetku. Nelze už najít ty, kterým by to mělo patřit, ale dáme to celému národu. Ono je totiž velmi snadné omluvit se za „chyby minulosti“ a majetek si nechat. Ale má-li církev mít právo mluvit o morálce, pak musí sama morálně žít. Podobné handrkování jako bylo o katedrálu pražského hradu nebo ted‘ o restituční miliardy vede pouze k tomu, že církev se v očích lidí zesměšn‘uje ještě víc.

Ještě větší váhu má rozměr duchovní. Pán Ježíš řekl, že jeho království není z tohoto světa. Myslel tím moc a peníze. Neměl a nechtěl ani jedno z obou a přesto změnil svět. Měl obrovskou autoritu a dodnes žije spousta lidí, kteří ho hledají a chtějí žít jako on. Jeho autorita ovšem byla a je pouze duchovní, to znamená, že pramenila pouze z duchovního rozměru, tedy ze spojení s Bohem. Ježíš změnil svět, ale ne prostředky tohoto světa. Pokud církvi jde o tento svět – tedy o moc, uznání a peníze, pak ztrácí svou autoritu duchovní a stává se částí světa. Svět vlastně vnikne do ní a zničí ji. Pak už to není církev, ale pouze něco jako další politická strana. Místo církve Boží je pouhou karikaturou, které ve skutečnosti nikdo nevěří a stává se jakousi anticírkví. Ztratí se obsah a zbydou obřady a prázdná liturgie. Nelze se pak divit, že myslící lidé takovou církev odvrhují, s ní ale bohužel i víru.

Církev říká, že potřebuje ten majetek na udržení svého provozu. Nutno uvážit, že spoustu úkolů, které církev dříve dělala - jako školství či zdravotnictví - dnes převzal stát a církev by v tom stát mohla finančně podpořit, právě kdyby se dobrovolně zřekla části svých nároků. I některé církevní památky by stát možná spravoval lépe – určitě by bylo možno se dohodnout, že církev by měla právo v těchto objektech i nadále provádět své akce. Ale pokud církevní provoz má spočívat pouze v prázdných obřadech, pak nebude vůbec škoda, když zajde. Naopak!

Ovšem jde o velké majetky, o hodně peněz a tak v tom hraje lidská chtivost velikou roli. At‘ to dopadne jak to dopadne, spousta toho majetku se rozkrade a běžnému člověku zbyde jen hořkost a vztek, který se nakonec obrátí proti církvi. Takže čím víc si toho církev vydobyde, tím víc nakonec ztratí.