Za co vděčím Formanovi...

Za nejkrásnější platonickou lásku v životě. Z filmu Amadeus mi stačilo vidět posledních asi deset minut, přeskočila jiskra a v mém tehdy pubertálním srdci se rozhořela vášeň a touha po poznání.

Pár posledních scén z filmu Amadeus, kde skladatel v horečkách diktuje notový zápis pro Rekviem svému sokovi i souputníkovi Salierimu, umělcovo poslední vydechnutí, skromný pohřeb geniálního člověka bez ovací a davů, Salieriho uznání vlastní průměrnosti a poslušnosti diktátu doby... V cuku letu se „Mózartíček“, do té doby v představách čtrnáctileté puberťačky jedna z mnoha trapně načesaných „Hlav“ neustále vystavovaných na odiv  všem žáčkům hudební nauky, proměnil v živého člověka, neodolatelného rebela a idola všech idolů.

A jiskřičku zažehl právě Miloš Forman, který vybroušeným filmovým jazykem převyprávěl dílo jiného velkého vypravěče, Petera Shaffera. To se opravdu Mozart řechtal tak šíleně a zároveň sexy? A proč mi do té doby nikdo neřekl, že všechny ty technicky obtížně zvládnutelné skladby, u kterých se mi při hraní na housle potily ruce, psal jako mávnutím pírkem?? A copak mohli tělo takového génia hodit v pytli do jámy jako prašivého psa???

Ten večer, dávali Amadea tuším na Silvestra nebo Nový rok v televizi, jsem kvůli záplavě dojmů nemohla usnout a během probdělé noci kula pod peřinou plány, jak a kde si o tom nádherném šílenci najít co nejvíc informací. V první polovině devadesátých let se ještě negooglilo, takže mé kroky vedly do knihoven, knihkupectví, antikvariátů, prodejen CD i do různých muzeí (třeba na Bertramku). Shodou okolností první kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem, bylo dílko „Sbohem, můj krásný plameni“ od dalšího nezapomenutelného, leč bohužel nedávno zesnulého, vypravěče Zdeňka Mahlera.

Během pár měsíců jsem zhltla o Mozartovi a druhé polovině osmnácnéto století takřka vše, co bylo dostupné. Jeho hudba nabyla zcela nových dimenzí, plných emocí a informací, o kterých bych z běžné výuky hudební historie na ZUŠ neměla ani ponětí. Takzvaná „klasická“ hudba, do té doby nutné zlo vyvažující prchavé dobro v podobě tehdejší pop-music, se stala mým denním chlebem, který jsem ujídala radši potají, abych nebyla mezi svými vrstevníky za „divnou můru“. V ulicích Prahy jsem objevila různá zákoutíčka a domy, kde se údajně Mozart zdržoval, když psal Dona Giovanniho nebo navštěvoval manžele Duškovi. Ty se na několik let staly mým útočištěm, kde jsem popouštěla uzdu fantazii a přenášela se v myšlenkách do doby osvícenství, představovala si tehdejší svět a lidi v jasných konturách a snila o setkání s „Mistrem“. Na hodinách hudební nauky jsem se z přitroublé houslistky vyšvihla na premiantku, protože přiblížit se Mozartově mysli vyžadovalo také hlubší porozumění hudební teorii. Jeho skladby jsem začala vyhledávat a cvičení na housle mi přinášelo mnohem víc radosti, i když technické obtížnosti přibývalo. Po několik let jsem patřila mezi nejmladší a nejdychtivější návštěvníky festivalu Mozartovy hudby v Praze.

Když jsem Amadea viděla podruhé, o rok později a od začátku do konce, byl můj náhled na mnoho scén dosti kritický, protože se zásobou vědomostí o Mozartovi a jeho době v hlavě jsem byla přesvědčená, že to tak nemohlo být! I přesto jsem od svých zhruba čtrnácti do osmnácti let prostě milovala Mozarta. A tato platonická láska mě též uchránila před spoustou nástrah, které číhaly za každým rohem... Drogami, alkoholem, poflakováním se a nejrůznějšími způsoby vymývání mozku... A za to chtě nechtě vděčím schopnostem Miloše Formana, který dokázal příběhy obyčejných i neobyčejných osobností vykreslit na plátně v natolik živých barvách, že motivoval jistě i tisíce dalších lidí, aby se o daném tématu či člověku dozvěděli co nejvíce a mnohdy změnily své myšlení či život. A to je úloha geniálních vypravěčů, ať už mluví jazykem obrazovým, hudebním či literárním, kteří byli, jsou a budou potřeba v každé době, a bez nichž by se společnost proměnila snad jen v zástup jakýchsi strojů na výrobu předmětů, jejich prodej a spotřebu. 

A když se z pohledu matky zamýšlím nad budoucností svých dětí, samozřejmě bych jim přála život bez existenčních útrap, což prý v dnešní době zajistí (dle názoru spousty našich známých) vzdělání v oblasti IT či marketingu, ale kdyby přišli s tím, že chtějí svoje úsilí a čas věnovat humanitním či jiným vědám nebo  uměleckým či řemeslným oborům, budu je podporovat po všech stránkách. A možná i trocha těch útrap je konec konců motivující a inspirující. Navíc rebelství a víra ve vlastní potenciál, schopnosti a znalosti byla vlastní snad všem hrdinům Formanových filmů. A jsem přesvědčená, že jeho díla osloví zejména mladé lidi plné životních ideálů i za desítky let, stejně tak jako Mozartova hudba...