Turbostudenti aneb když kdejaký moula musí mít akademický titul

Případ rychlokvaškových titulů na plzeňských právech odhalil české vysoké školství v jeho celé nahotě. Zároveň otevřel stavidla a neustále vycházejí najevo nové a nové případy vyokých škol, fakult a lidí, kteří získali titul jinak a poněkud za nestandardních podmínek než ostatní. Nabízí se tedy otázka, co to vlastně máme za vysoké školy?

Už řadu let se v určitých kruzích hovoří o soukromých vysokých školách jako o místech, kde studují jen děti bohatých rodičů, kteří by se na běžnou státní vysokou školu nedostali a kteří si tak defacto za více desítek tisíc korun ročně zaplatí cestu k vytouženému vysokoškolskému titulu. V tomto poměrně ostrém tvrzení mě utvrdily i zkušenosti některých mých známých vysokoškolských pedagogů, kteří si na těchto školách přivydělávají, jelikož jim jejich příjem ze státní školy nestačí. Storky o "širokém rozhledu a schopnosti (ne)vstřebat" látku ze strany některých těchto "studentů" by daly přinejmenším na román na pokračování.

Ale co, kde nepomůže mozek, pomohou peníze a za ně stále lze koupit leccos, titul nevyjímaje. Ostatně, když existuje nabídka, vytšinou je i poptávka. Mě ostatně výše školného na soukromých školách nezajímá a co se tam učí, také ne. Já vystudoval státní vysokou školu, prošel jsem docela velkým sítem u přijímacích zkoušek a po těch letech sem tam na nějakou tu trojku od zkoušky vzpomínám jen s nostalgickým úsměvem. Tubus s diplomem jsem dostal v slavné aule Karolina a tím moje akademická kariéra skončila. Titul sice mám, ale musím konstatovat, že mi jeho přítomnost před jménem moje zapojení do pracovního procesu nijak neulehčila. Možná, kdybych ho neměl, byl bych na tom stejně.

Mít vysokou školu bylo vždycky "in". Naše generace v tom byla vychovávána a některým se zbořil svět, když se na univerzitu nedostali a museli už po střední škole do procesu. Proto třeba i řada lidí okolo třicítky na dálku dohání to, co jejich vstevníci začali o deset let předtím. Mnozí to dělají poctivě a obětují tomu svůj volný čas, zbude-li jim po práci ještě nějaký.

Jiní tomu nevěnují nic a spoléhají se na to, že jim konexe, peníze nebo slavné jméno a tvář urychlí cestu k tomu vytouženému titulu. Práci opíšou, nebo ji vůbec nenapíšou a když se po ní někdo ptá, tak je najednou ztracena nebo si ani nepamatujou, ke komu chodili na přednášku. Já sice neměl nikdy během 10 semestrů nějak vzornou docházku, ale dodnes si pamatuji, kdo měl i moje jednosemestrové povinně volitelné semináře.

Aféry ohledně opsaných prací, podezřele rychlého studia, ale i úporná snaha dosáhnout vysokoškolského vzdělání za každou cenu vrhá na naše terciární školství neblahý stín, který neprospívá nikomu a jen degraduje už i nyní tak pokulhávající kvalitu škol. Nikoho tady nemrzí, že ani jedna česká univerzita není mezi prvními 500 vysokými školami ve světě, všem je vpodstatě jedno, že školství je podfinancované a že jedinou jeho záchranou je zavedení školného. O tom zase nechce slyšet levice v Poslanecké sněmovně.

Nepříznivá hospodářská situace zredukovala počet volných pracovních míst na minimum a na ta místa, která se obsazují, se vyžaduje především praxe. A ne malá. Jsou-li mládežníci přesvědčeni, že dostanou-li titul a hned mají otevřeno k dobrým postům s velkými platy, tak se velice pletou. Ale to není argument vysokou školu nestudovat. Je to jen podnět k zamyšlení, že ani vysoká škola není vstupenkou do ráje a proto lidé, kteří ji chtějí jen studovat, aby ten titul měli, jsou na těchto školách prakticky zbyteční. Protože blbce bez fantazie nezachrání ani vysoká škola a celá společnost na ně jen doplácí. V mnoha případech i vícekrát, v různé podobě...