O nedostatečnosti slov

(Přespříštěroční přípodotek k eseji Listy a kříže z 15. října 2011 a ostatně také k textu Malá česká města z roku pozdějšího.)

 



Na psaní mě nejvíc trápí jedna věc. Jeho lopotné výsledky zdaleka nedosahují , pokud jej někdy vůbec obsahují, pocitu z procházky přírodou. Přitom jím mají být, celý život. Jím, nebo aspoň jeho zrcadlovým obrazem.

 

Míval jsem teorii o psaní, o slovech, o oné linearitě, která nás vytrhla z magična bezdějinnosti, o níž mluví Vilém Flusser (který mi při studiu tolik dal, a jehož teorie s mými během života sespřádanými myšlenkami – jak mi teď dochází – perfektně souzní). O linearitě, která se ovíjí kolem vábivé iluze prehistorického bezčasí, průhledná, ale nikdy nám nedovolující udělat ten jeden krok, k němuž (nejspíš někteří) cítíme tak silné pnutí. Že jej s alespoň zdánlivou úspěšností vykonal Werner Herzog při objevování Jeskyně zapomenutých snů pomocí videokamery, také není ve světle tohoto odstavce ani náhodou, ani záhadou, naopak.[1]

 

Nebyla to teorie nijak ucelená, spíše určité nutkání vyslovit nevyslovitelné o nevyslovitelném. Možná se skládala spíše z obrazů než ze slov. Myslím, že na vědomé úrovni mi s léty uniká, i když tam vevnitř je pořád jako stejně silné lano, zakončené hákem mezi žebry. Jednou jsem s ní seznámil kamaráda, když zrovna měl tak akorát krabicového vína, aby chápavě přikyvoval. Pod námi se třpytila světla na noční hladině Moravy, a pokud si to dobře vybavuji, psaní – slova – tehdy bylo hledáním světla ve tmě pod mostem.

 

Jedno máme společnější než jiné (vlastně je to asi to jediné, říká stydlivost), já a můj autorský vzor China Miéville. Pokud bych měl sám po sobě opravdu tvrdošíjně požadovat pojmenování smyslu života, toho, co bytostně potřebuji přinést do společné pokladnice, než se obrátím v prach, je to tohle. Honba za překonáním jazyka. Přičemž překonání není to správné slovo, od toho tu byl ten, který po životě věnovaném právě jazyku objevil sílu mlčení.[2] Spíše jde o potřebu přiložit jazyk ke světu tak těsně, až spolu splynou, nejen ve zkušenosti sémiotika, který má jako jediný z tvorů to štěstí, že pro ni nemusí jít daleko, ale i v hlubokém niterném naplnění básníka.

 

Dny a týdny měnící se v léta frustrace z toho, že každé slovo, které napíšeme, je jen nepatrnou slupkou významu, kterého je schopno. Slupkou tak tenkou, že ve špatný den může vyvolat až slzy vzteku. Věty, které ztrácí většinu své síly ještě dřív, než započnou být psány, neboť myšlenka – ta lehkonohá běhna – dávno podléhá novým manýrám.

 

Většina autorů se na svá díla dívá skrze prsty kvůli tříbení pocitu vlastní méněcennosti, který je tím, co pomáhá egu udržet si zdravý rozum. Já jim v nihilističtějších chvilkách se skřípáním zubů nevyčítám ani tak to, jaká jsou, jako to, čím jsou. Narací. Narativ je sice dědicem oněch předpísemných časů, ba je naším nejsilnějším spojencem při pátrání po nich; jenže ve své současné podobě potřebuje jazyk natolik hutný, schopný unést tolik civilizačního nánosu, že přes něj není na svět vůbec vidět. A já toužím, tak toužím a v nemožnosti naplnění té touhy vztekle klopýtám, po jazyku lehkém a průhledném jako muší křídlo, ještě tenčím, snad po ne-jazyku. V takových chvílích mi zůstávají pouhé dva texty, u nichž mě fakt vlastního autorství těší: INRI a Krátké zamyšlení nad smyslem života. Zvláště v prvním jsem se – alespoň se tak optimisticky domnívám – jedinkrát přiblížil k praktické ukázce toho, o čem teoretizuji:

 

„A přesto o něm napsali, že byl mrtvý v ten okamžik. Byl to okamžik pro dravčí oči, které ho sledovaly, zatím z povzdálí, brousíce si zobáky. Zuby se leskly v tmách jako stříbro, které poutá síly zla, řetězy, které se zarývají domasa démonů, až se z něj kouří. Ten okamžik byl samou nesmrtelností andělů, nekonečně pomalý pohyb rolety, protože každý detail rohlíku, čerstvě vytaženého z pece, je potěchou ducha, nejvyšší lidské esence. Pohyb, který nemohl skončit, agónie napjatá na skřipec nevinnosti.“

 

Tady se to zdá jevit a snad se i trochu dařit. Například v obrazu „agónie napjatá na skřipec nevinnosti“. Tedy setření hranice mezi světem a jeho ztvárněním v textu. Samozřejmě narativ, zvláště narativ prózy, je příliš těžký, aby se mohl vznášet na muším křídle. Všechny ty postavy a jejich životy, jejich psychologie, jejich zážitky, si žádají příliš konkrétní jazyk. Ani poezie bohužel není odpovědí. Jakkoli byl její boj se zákony sémiotiky vítězný, dosáhla toho tím, že obětovala svůj vztah ke světu a stala se jazykem pro jazyk. Kdyby bylo řešení tak „snadné“, nemusel bych přivádět sám sebe znovu a znovu k šílenství. Jsem přesvědčený, že tento nesplnitelný cíl musí být pronásledován v próze.

 

Je o tom přesvědčen zřejmě i Miéville, abych se k němu vrátil, člověk s větší odvahou a vizí, než o jakých by se mi mohlo snít. Přesto, jeho opakovaná selhání mi jen s výsměchem dokazují, že rčení o tom, že „všechno jde, když se chce,“ má své hranice. V Ambasadově se pokusil vytvořit rasu mluvící Jazykem, který nefunguje na základě označování. Pokud by mu to vyšlo, pak by onu hranici mezi jazykem a světem, na niž nás sémiotika tak bolestně upozorňuje, dokázal překročit a stal by se nejspíš prorockým guru mezi lingvistickými objeviteli. Jenže sémiotika se mu vysmála a celou konstrukci mu shodila jako domeček z karet, čehož si nejspíš nevšimly poroty literárních klání, vynášející román tradičně do nebes, ale což muselo praštit do očí každého, kdo se jen ochomýtl kolem humanistických studií. Nyní, v románu Kolejmoří, to zkouší zase jinak, ale síla jeho spojky & (vyjadřující kličkovitost, nemožnost rovné cesty k cíli a snad i dunění kol na kolejích) se vytrácí buď v překladu, nebo v nedotaženosti ideje, přičemž bych si vzhledem k předchozím zkušenostem s překladatelem Milanem Žáčkem vsadil spíše na to druhé. Lze uspět tam, kde se marně snaží taková autorská mysl jako Miévillova? Vzhledem k síle pnutí je minimálně nutné se pokoušet a doufat, že jednou, v té správné kombinaci slov, ve šťastném záblesku prozřetelnosti, či možná při pádu moderní civilizace, zhroucení lineárního času a návratu magie kruhu se v nějakém textu ukáže ten pocit z procházky přírodou.

 

Mimochodem, dnes Kunratickým lesem střídavě zněla a umlkala melodie lesního rohu. Její zdroj jsem vypátral na palouku u zříceniny. Stál tam – mladý muž –, sám, a hrál stromům.

 

Tento text bych rád věnoval Ludovicu Einaudimu s hřejivou vděčností za album In A Time Lapse a zvláště pak za píseň Experience.

 

 

V Praze 8. května 2013

 

 



[1] Doufal jsem se takto konkrétním odkazům vyhnout, pro časté stížnosti na ně upředchozích textů, ale nakonec to není glosa do novin, spíše volné třídění myšlenek. Kdo se chce svézt, sveze se, jiní vystoupí a naleznou vlastní cestu. Pamatuji si sám sebe nejednou zapáleně vztahujícího onu linearitu k současné podobě českého školství. Úsměv na správné tváři je autorovou největší odměnou.

 


[2] Moc se mi tehdy líbila chutná směs kritické skeptičnosti a nábožného uznání, až úcty, s jakou Flusser umístil Wittgensteina na pomyslný vrchol potravního řetězce.

Autor: David P. Stefanovič | středa 8.5.2013 20:18 | karma článku: 5,66 | přečteno: 239x
  • Další články autora

David P. Stefanovič

Sborník ke stažení zdarma

24.12.2013 v 17:29 | Karma: 6,66

David P. Stefanovič

První muž

10.8.2012 v 11:03 | Karma: 5,67

David P. Stefanovič

(bez názvu)

12.4.2012 v 17:44 | Karma: 6,52

David P. Stefanovič

Malá česká města

22.2.2012 v 10:08 | Karma: 7,65