Že přihlášením se na předměty, zaobírající se genderem a feminismem, lezu na začátku semestru do jámy lvové, mi bylo jasné hned.
Za prvé funguji v běžném životě v rámci výrazně patriarchálních vzorců (ani ne tak ve vztahu k ženám, tam často spíše naopak, jako ve vztahu ke světu a prožívání obecně). Ono to ani jinak v rodině, která ve svém širším rámci měla ještě nedávno opravdu ztělesněného patriarchu, a kde úzce pojatou rodinnou jednotku tvoří tři muži, pes a jen jedna žena, nejde.
Za druhé jsem i bez bližšího zkoumání (respektive po letmém setkání se na bakalářském studiu v rámci filmové teorie) cítil z feminismu cosi bytostně útočného, před čím je třeba mít se na pozoru. A měl jsem pravdu.
Prvé samozřejmě může – a mělo by – být předmětem sebereflexe a sebekritiky. V tom mi mohou zmíněné předměty být nápomocny a musím jim v tom také nakonec přiznat určitý kredit. Minimálně mám pocit, že jsem se naučil nahlížet na sociální a jazykovou realitu z více hledisek (spojení sociálního a jazykového je vůbec něco, nad čím jsem dosud příliš neuvažoval). Že se ale výraznou měrou potvrdilo to druhé – vyjádřil jsem se k tomu už v nedávné eseji Apologie bílého muže – mě naplňuje zármutkem.
Vím, že jsem silný romantik (v původním i moderním slova smyslu) a vím, že v dnešní době už to není romantismus (ani romantika), ale prostě naivismus, či – rukavičky dolů – obyčejná hloupost. Měnit se kvůli tomu nehodlám, už proto, že kdyby to tak učinili všichni z nás naivů, společnosti by neměl dále kdo nastavovat zrcadlo. Aspoň na těch výrazně obecnějších úrovních, než na jaké nastavuje feminismus zrcadlo patriarchální společnosti. To je hraní si na písečku, zatímco kolem se otáčí celý Vesmír. Pravda není ve společenské dohodě o tom, kdo má vařit a vychovávat děti, ale v rozhovorech s Nesmrtelnými, jak o tom píše Hermann Hesse v geniálním Stepním vlkovi.
Když ve škole poslouchám o názorech a činech slavných feministek, mám pocit, že na lásku (snad jsem dosud dost nezdůraznil, že ji považuji za základní hybnou sílu veškerenstva) by si pohrdlivě odplivly. Je cosi shnilého ve státě dánském a já – a klidně to může být jen můj osobní pocit, proto je tohle čistě osobní esej – cítím, že za tou neustálou, až nesmírně protivnou nespokojeností těch dam je něco mnohem hlubšího než útlak ze strany patriarchální společnosti. Něco z oblasti mýtů a pudů. A myslím, že jde o neschopnost vidět ve světě lásku.
Samozřejmě, další velké neštěstí je v reakci, kterou feminismus vyvolává. Dnes se na hodině stala terčem kniha Základy mužského šovinismu od Josefa Hausmanna. Přijde mi jasné, že něco takového nemohlo být ani zdaleka myšleno vážně. Bohužel ale, když jsem si ji prolistoval, bylo mi zřejmé, proč ji nejen feministky (kterým se to prostě hodilo do krámu), ale hlavně česká (mužská) populace vážně vzala. Protože prostě vyjadřuje funkční stereotypy a pomocí těch se přežívá daleko snadněji než pomocí přemýšlení. Což ti idealističtější z nás naivů označují za smutnou pravdu, ti realističtější (sic) toliko za pravdu.
Věcí, která mě ale rozesmutňuje neméně než obsahy prezentací o feministkách, je atmosféra, která na oněch hodinách vládne. (Pomíjím šovinistické vtípky, které se spolužáky v zadních řadách trousíme. Minimálně z mé strany, a jsem si dost jistý, že i ze strany ostatních, jsou vyvolány tísní. Asi jako když se pokusíte o vtip o duších zemřelých, zatímco obcházíte prázdný, děsivě tichý dům.) Vidím zvláštní lesk v očích přednášejících spolužaček, skoro jako by dostávaly možnost ochutnat zakázané ovoce, jako by si náhle uvědomovaly, pod jak strašným patriarchálním jhem dosud trpěly a zhluboka se nadechovaly. Akademický kurz feministické kritiky se pak rychle mění v opovržení vším, co zavání mužstvím. Diskutující se stávají hyenami, obcházející se v kruzích a útočících si na krky. Ale vždyť všechny ty lidi znám a vím, že většina z nich má partnery, kterým uvaří večeři a to rozhodně ne proto, že by je k tomu nutily společenské konvence. Oni ostatně mohou uvařit partneři večeři svým partnerkám, víme? A jestli je to spíš vítězství feminismu než vzájemné náklonnosti a lásky, pak, slovy profesora Farnswortha, „I don’t want to live on this planet anymore.“[1]
Říkejte mi naiva, který si odmítá připustit, že dnešní realita funguje tak jak hlásají hnutí jako feminismus a pro zdravý „selský“ rozum už v ní není místo, ale jsem hluboce přesvědčen, že žádný vztah, rozhodně ne žádný, ve kterém je přítomna láska, nemůže fungovat na základě genderových a jiných sociálních kategorií. Že na tom, kdo uvaří, opraví pračku, či vymění gumy na autě, se vždycky dá domluvit. Že vztahová dynamika musí chtě nechtě vyplynout sama od sebe a ne na základě toho, co si myslí nějaký akademik. Že žena sama od sebe musí vědět, jaký styl mateřství jí vyhovuje. Že to vždy musí vědět ve vztahu ke svému partnerovi.
A hlavně, nejdůležitěji, že by se žilo a dýchalo mnohem, mnohem líp, kdybychom přestali neustále vymýšlet nové a nové důvody, proč se navzájem nesnášet, a zkusili se aspoň občas zamyslet nad tím, že bychom se mohli milovat.
V Olomouci, 8. prosince 2011
[1] „Na téhle planetě už nechci žít.“ Prof. Farnsworth je postava z animovaného sitcomu Futurama.
