Proč některé matky nesnášejí své děti

Možná vás někdy zarazil pohled na matku, která jede s kočárkem a přitom kouří cigaretku. Nebo na matku, která své dítě naštvaně nazývá debilem. Bohužel existuje i krutější chování matek ke svým ratolestem, ale to se dočtete v novinách a já na to moc nemám žaludek. Minule jsem psala o nastávající matce, která se hrozila zdrobnělin a snad i kočárku bude říkat kočár. Říkala jsem si, že až bude to své štěstí držet v náručí, zjihne a odhodí tu drsnou masku. Ale začínám se bát, že některé matky prostě takové jsou.

Nedávno jsem se setkala se ženou, která je čerstvou maminkou a snad i to oslovení „maminka“ je pro ni moc infantilní. Z celého jejího vyjadřování vyplývalo, že své dítě nesnáší. Působila na mě jako kariéristka, která přišla nechtěně do jiného stavu. „Ale je dobře, že si to dítě nechala. To se cení,“ řekl mi náš společný známý. „Ona vyměkne, neboj.“ Ale já přestávám doufat. Nechci nijak moralizovat, ať si pak každý sáhne do svého svědomí, kde udělal chybu. Ale třeba už bude pozdě.

Znám případ, kdy matka jako trest, když dítě zlobilo, připomněla těžký porod, kterým si oba prošli, a řekla: „Uvědom si, že jsem kvůli tobě málem umřela!“ Tohle bych nazvala psychickým vydíráním. Záměr byl možná myšlen dobře - aby si jí dítě více vážilo - ale výsledek byl takový, že bylo přesvědčeno, že ho máma nemá ráda. Protože přece ono může za to, že málem umřela! 

Taky znám případ, kdy první dítě bylo nechtěné, narozdíl od druhého, již plánovaného a rodiče mezi nimi dělali velké rozdíly. Benjamínek mohl mít vše, na co si vzpomněl. Prvorozené jen slyšelo: "Kvůli tobě jsme se museli vzít! A maminka nedodělala školu!" Dopadlo to tak, že se starší potomek po dosažení plnoletosti raději odstěhoval na druhou stranu republiky. 

Když ke mně dcerka přijde, chytne se mě za sukni a žvaní to své: mamama, můj muž vždycky řekne: „No jo, maminka, to je jistota.“ Dítě se narodí jako nepopsaný list, s čistou duší a hlavně, narodí se s tím, že tu osobu, která ho devět měsíců nosila pod srdcem, bezmezně miluje. I když ještě neumí mluvit, dává to najevo každým pohledem, každým úsměvem. Neopětovaná láska je pak pro dítě velkou ranou. A pamatujete si tu hlášku: „Co všechno musí dítě udělat, abyste si ho všimli?“ Upoutává na sebe pozornost třeba i zlobením. Pak je na něho máma naštvaná, že tak zlobivé dítě raději ani neměla mít. Je pravda, že chování určují z padesáti procent geny, ale z druhých padesáti to je výchova a to znamená i láska matky. Ale může dítě za to, že ho vlastně nechtěla? Že jí zkazilo kariéru? Případně postavu, prsa a já nevím co ještě? Je dobře, že si matka nechá dítě, o kterém ví už při pohledu na ty dva proužky na těhotenském testu, že ho vlastně nenávidí? Ale tím nechci v žádném případě propagovat potraty. Jen krapet promluvit mamkám do duše. Mějte své dítě rády a ono se vám to vrátí. Ale pozor, vrátí se vám i to, když ho budete nenávidět.