Jako šestnáctiletou holku mě uchvacovaly dvě věci, které mi v té době připadaly jako ty nejdůležitější na světě: Jim Morrison a grafitti. Tyto dvě věci spojovalo jedno: REBELSTVÍ. Každý kluk, který uměl držet v ruce sprej, chtěl být ten nejlepší graffiťák, každý měl svou mikinu s kapucí, baťoh na spreje a svůj teg. Večer vyráželi obhlížet podchody, podjezdy a tunely, prostě tam, kde by se mohli umělecky vyřádit. Tehdy se to považovalo za nový druh vandalství, a proto se nesetkávali s pochopením u starších občanů a zvlášť u policie. Ale bylo v tom všechno. Nebezpečí, vzrušení, dobrodružství, vůně noci. A když jsem přišla do školy a z okna mé třídy viděla své jméno přes celou venkovní stěnu autobusové zastávky, byla jsem v sedmém nebi. Tehdy jsem byla jen pozorovatel, i když blízký, ale každopádně to je kousek mého dospívání.
Nyní „pouliční umění“ pozoruji už jen z dálky… Fascinovaly mě věci Banksyho, jehož zná snad už celá planeta, a prý už se i ví, jak se skutečně jmenuje. A taky toho borce v Hradci Králové, který se podepisuje jako DANKOWITER. V Praze u křižovatky Argentinské s Plynární najdete znázorněný sen malého chlapce a vy si říkáte, jak je fajn, že někdo tak dokáže změnit kus starých zdí. Ale tady se není čemu divit. Že v domě jsou šikovní lidé s fantazií, dokazuje samotný klub Cross, který se v něm nachází. A u metra Vltavská jsem se zaujetím civěla na zeď. Mám na mysli tu krajní vpravo, s dívkami v různých situacích a z různých úhlů. Okolí Vltavské je přesně ten případ, kdy se umění setkává s neuměním. Aspoň to tak vidím mým pohledem laika.
Když jsem jednoho slunečného dne šla v Holešovicích kolem DOXu, dva sympaťáci si tam připravovali nádobíčko. Říkala jsem si, že to je super, že dostali tolik prostoru a ještě k tomu na takovém místě. Že konečně mají i graffiťáci volnost, příležitost a policajt jim nestojí za zadkem. Výsledek byl ale pro mě zklamáním. Kdyby se jednalo o školu, pochopím geometrické tvary veselých barev. Kdyby šlo o mateřskou školku, pochopím sprejovic rodinku. Ale tady se jedná o zdi Centra současného umění. O místo, kde umělci z celého světa vystavují a instalují nejmodernější a nadčasová díla. O centrum milovníků umění, znalců, turistů a třeba i jen zvědavců. Jak asi na tyto obrázky – fakt pardón, ale jinak mi to napsat nejde – návštěvníci nebo pozvaní umělci reagují? Pokud tedy nepřijedou za tmy? Řeknou si: „Krása!“ nebo „Ty vole, kam to lezu?“ Nebo jsem opravdu takový mimoň, že to umění nevidím? Aby se neřeklo, rozeslala jsem fotky díla alespoň mým známým a jejich reakce by se daly vměstnat do jednoho slova: "Hezké". Jeden kamarád, aniž by znal můj názor, napsal: „Na sídlišti u ségry kdysi graffiťáci udělali výzdobu zdí kolem dětského koutku a taky to bylo pěkné...“
Ano, je to hezké, ale od někoho, kdo je označován za průkopníka, či představitele české scény, o kom se píše, že patří mezi nejvýraznější osobnosti graffiti a street artu v Evropě, prostě od někoho, jako je Point (Jan Kaláb) a Pasta (Zdeněk Řanda) bych čekala něco, co všechny posadí na pr..l.
Ale nejlepší bude, když se přijdete podívat sami.
P.S. Tento článek je reakce pouze na fasádu DOXu, nikoli na výstavu zmíněné dvojice, která shodou okolností v Praze probíhá.
