Nejkrásnější úsměv

Nebudu psát o nějaké hollywoodské hvězdě nebo o Muži roku 2009, ale o někom, koho jsem na tomto světě přivítala před několika měsíci.

Tady mě máš

Když mi po porodu dcerku přinesli, vůbec jsem nevěděla, co mám říct. Neměla jsem připravenou žádnou řeč jako: „Tak tě tady vítám“ nebo sudičkovské: „Ať jsi celý život šťastná“. Zmohla jsem se jen na jééé. Holčička se na mě zkoumavě dívala, neplakala, jen jakoby čekala, co bude dál. Ač to může znít jako sebevětší klišé, věděla jsem, že ona je moje štěstí.

Umím se usmát

Skutečný nával euforie jsem však zažila, když se ve spánku usmála. Říká se tomu andělský úsměv a příroda to tak zařídila, aby probudila v rodičích ochranářský instinkt. Když jsem s nadšením oznámila mé známé, že se dcerunka usmála - a jak krásně! - řekla mi: „A počkej, až se na tebe usměje doopravdy, to je něco!“ Moc jsem nechápala, co tím myslí, no to víte, prvorodička.

První měsíc se malá rozkoukávala. Teď už nebyla schovaná v lůně maminky a nedostávala vše automaticky. Teď bylo pro ni vše jiné a stále se vyskytovalo něco nového, nové a nové vjemy. I takové normální věci, jako den a noc nebo různé zvuky. Druhý měsíc mě už začala registrovat a přišel první úsměv vyslaný mým směrem. Projel mnou pocit štěstí a už jsem nelitovala, že jsem téměř pořád doma a přicházím o spoustu koncertů, akcí, zážitků. Pro mě je teď největším zážitkem tenhle malý uzlíček.

A teď se umím i smááát!

Od čtvrtého-pátého měsíce přešla dcerka od nepatrného úsměvu k pořádnému a taky obohatila svůj repertoár o smích. „Chlame“ se všemu. Zvukům nebo ksichtíkům, které na ni děláme, srandovní jí připadá přebalování nebo hlasy některých lidí. S přibývajícími měsíci přiděluje svému okolí úsměvy za odměnu, podle sympatií. Nejdřív si člověka pořádně prohlédne, chvilku ho pozoruje a poslouchá. Tváří se jako paní královna, v takových chvílích jí říkáme „Paní Důležitá“. No a až po chvíli zareaguje. Když se ke mně tuhle řítil kolega z práce, aby mi ukázal článek dokazující, že plešatí muži jsou sexy, měla jsem zrovna malou v náručí a ta spustila sirénu. Ale když si někdo získá její sympatie, má vyhráno, a pokud se tomu nebrání, může si odnést tenhle hřejivý pocit.

Proč pláču…?

Ovšem nejen úsměv je způsobem komunikace nemluvňat. Je jím také pláč. V prvních měsících ještě nevíte, co jaký pláč znamená. Vy si zvykáte na miminko, na to, že už nejste jen vy a váš partner, ale i někdo třetí, a miminko si zvyká na vás. Jako je několik druhů úsměvů, tak je i několik druhů pláče. Z porodnice jsem si odvezla i kontakt na maminku, se kterou jsem ležela na „JIPCE“. Navzájem si radíme a navštěvujeme se a obě jsme v prvních dvou měsících řešily, proč ta naše miminka pláčou. Víte, že existuje i poradna pro pláč? V emailu jsem měla telefonní číslo do poradny, ale říkala jsem si, že přece pro všechno je nějaký důvod. Druhý den mi přišla zpráva, kde bylo vítězné: „Už začínám rozumět!“ Všechno chce čas.

Někde jsem četla, že některá miminka pláčou jen tak, jinde zas, že pláčou-li déle než deset minut, znamená to, že je nějaký problém. Když má moje dcerka hlad, v pláči má vysoké tóny. Když je unavená, její pláč je rozmrzelý a ona má takový smutný pohled. Vždycky jsem z legrace říkala, že moje dítě má zase depresi. Když mě navštívil kamarád, tatínek dvou dětí, řekl mi, že jim je jedno, že mají v plínce nadílku, že ji nemusím vyměňovat tak často, protože jinak se nedoplatím. Moje dcerka je ale taková dámička, že mi to svým pláčem téměř vždy oznámí. Od čtvrtého měsíce má dva způsoby: buď zmíněný pláč, nebo taktiku „nejsem tady, jsem neviditelná, vůbec si mě nevšímejte“. Je jak pěna a kouká nevinně ve stylu já nic, já muzikant. Jakoby se styděla. Prostě dámička.

Nudím se!

Miminka vám taky dávají najevo, že nechtějí být sama. Když můj muž ráno vstane, jako první věc, co udělá je, že se jde podívat na dcerku. Když už nespinká a zahlédne ho, začne radostně mávat ručičkama a culit se. „A teď už ji musíš vzít do náruče, teď už neunikneš,“ řekla jsem mu. Díval se na mě jako na blázna a když se vzdálil, začala plakat. Vzal ji z postýlky a malé se vrátil úsměv na tvářičku. Těma rozzářenýma očkama mu říkala: „Pojď si hrát.“ Miminka se totiž nudí! No koho by bavilo celý den ležet a koukat do stropu? Zato vy, vy už se zaručeně nebudete nudit nikdy.