Nebe a dudy, aneb není operátor jako operátor

Hraje mi mobil. Neznámé číslo. Zvednu to a tam se ozve: „Jste šťastná?“ Přiznám se, že takovou otázku jsem od operátora nečekala. Dotaz zopakoval a  upřesnil: „Jste šťastná, že máte ten tarif, který máte?“ Měla jsem chuť s ním polemizovat o tom, co to štěstí je a že si ho představuji v jiné podobě, jako že mám kde bydlet, mám zdravé a krásné dítě atp. Ale řekla jsem si, že ho nebudu, chudáka, trápit, že si tu formulku sám určitě nevymyslel, a když jim text předepsali ti seshora, tak že z toho nadšený asi taky nebyl. Ale kdo ví? Měl vtíravý hlas, jako ten pár, který mi na srazu křesťanů – a mé (ne)dobrovolné účasti tam – položil ruku na rameno a přes jejich až jehovistický úsměv se soukala věta: „My jsme si ještě nepopovídali…“

Člověk je v dnešní době ze všeho hned vycukaný, hned se lekne, co zas na něho telefonní společnost chystá a trochu naštvaně jsem řekla: „Jsem ráda, že mám ten tarif. Děje se něco? Rušíte ho, nebo zdražujete?“ Mladík, řekl, že je vše v pořádku, že jsou šťastni, že jsem i já šťastna a rozloučil se. Tímto bych se mu chtěla omluvit, příště budu milejší, protože raději se budu setkávat s až otravně pozitivním přístupem, než s agresivitou, kterou na mě vybalila jedna slečna.

Opět neznámé číslo. Nevadí, zvednu to, nebudu přece zlá. Ti lidé dělají svou práci. Volala z finanční společnosti, která má pod sebou další finanční společnosti. Chtěla vědět, jestli pro ni budu mít patnáct minut. Dcerka zrovna spala, tak to by nebyl problém, ale já jsem chtěla vědět proč. „To vám řeknu, až když mi řeknete, jestli máte těch patnáct minut“. Vydírání nemám ráda, ale držela jsem se. „A o co jde?“ chtěla jsem vědět. Slečna stále trvala na tom, že mi to řekne až poté, co ji potvrdím požadovaný čas. „Podívejte se, pokud se mi dítě teď neprobudí, tak ano. A můžete mi říct, odkud máte moje telefonní číslo?“ zajímalo mě. „To vám nemůžu říct,“ usadila mě slečna. Tak to mi začala nabíhat žíla na čele. „Já se s vámi ale nebudu bavit, když mi neřeknete, odkud máte moje telefonní číslo,“ nedala jsem se. Považovala jsem její odpověď za nehoráznou drzost. Po několikaminutovém dohadování slečna pochopila, že dokud nevyklopí zdroj, tak se mnou nehne. „Dejme tomu, že jste kontakt na sebe nechávala někde k dispozici pro zasílání reklamních nabídek. Třeba… v porodnici?“ No, v tom měla pravdu, ale ten leták jsem si poctivě četla. Vzhledem k tomu, že jsem pracovala taky ve finančnictví, jsem ponaučena číst i ta nejmenší písmenka. Na letáku, který jsem podepisovala, že souhlasím se zpracováním údajů, byly společnosti prodávající plenky, dětskou kosmetiku, dětskou stravu, ale finanční ústav ne a ne se mi vybavit. No, nevadí, svolila jsem, že si slečnu vyslechnou. Ale už první věta mě pobavila a zarazila jsem ji. „Podívejte se, já si nemůžu na mateřské dovolit žádné investování, jsem ráda, že mám na nájem a jídlo.“ Slečna se ale nenechala odradit: „Naši odborníci vám poradí, jak výhodně investovat.“ Už jsem viděla, kolik asi budou stát ti odborníci a zopakovala ji, že z peněz, co mám na mateřské asi těžko a kdyby byla nějaká možnost, využiju toho u mé banky“. Slečna se začala rozčilovat a tónem „že jsem úplně blbá“ mi zdůrazňovala, že oni mají pod sebou čtyřicet bank! A ona nevolá kvůli sobě, ale kvůli mně! A to, že si ji nechci vyslechnout a spolupracovat, je moje životní chyba a budu toho litovat.

Ještě chvíli jsem seděla a přemítala o celém rozhovoru. Nebudu litovat, že jsem nevyužila nabídky a nestane se ze mě boháč? Ale do háje s nima. Nebudu přistupovat na agresivní a drsné chování, které dnešní společnost čím dál tím častěji používá. Raději budu chudá a blbá, ale v klidu.