Asi se budete ptát, proč střílím do vlastních řad. Ale důvod je jednoduchý. Někdy se za některé matky prostě stydím a není divu, když nás ostatní považují za pacienty po lobotomii.
V mém ideálním světě to bylo tak, že matky drží spolu, protože ví… První půlrok téměř padají na ústa vyčerpáním, pak se to začíná sice zlepšovat a dítě se pomalu osamostatňuje, ale má tisíckrát více energie, než vy. Plus je, že máte při tom množství pohybu šanci zhubnout, mínus, že musíte být maximálně ve střehu. Ne nadarmo bylo mateřství na žebříčku stresových zaměstnání zařazeno hned vedle leteckého dispečera. Pak ty drobnosti, jako například: „Kamínky se nejí!“ „Písek taky ne!“ „Neber chlapečkovi tu hračku!“ „Tam ne, spadneš!“ A tak pořád dokola. Na druhou stranu děti milují stereotyp. Ráno vás budí tak, že po vás hážou hračky, protože: „Matko, je 7.30! Snídaně!“ A nejlépe, když u toho hraje pohádka, například o psu Rexíkovi. Pak vám dítko přinese své botičky, protože: „Matko, je čas na procházku!“ Ale běda, když po návratu nemáte připravený oběd. Nevím, jak to je u vás, ale můj Otesánek si div oči nevypláče, když není v 11.30 hodin oběd na stole. Teda na jejím stolečku. Pak dvě hoďky spánek – ááá! A vy koukáte doblba, nebo uvažujete, co dřív. Ale nejrozumnější je - se taky najíst. Po probuzení sváča, hřiště, koupání, Šmoulové, večeře a spát! A tak to je den co den. Takže vlastně určitý způsob lobotomie to je…
Když jedu s kočárkem a naproti mně jede cizí maminka, usmějeme se na sebe a s láskou dál snášíme ten náš mateřský úděl. Navzájem si pomáháme s kočárky v „socce“ nebo klábosíme na hřišti – ač se vůbec neznáme, ale máme si co říct.
Ale taky to tak není vždy. Neboť když se žena stane matkou, neobjeví se jí náhle nad hlavou svatozář. Lidi se prostě nemění. Sice se ženě ve většině případů změní hierarchie hodnot, ale ne charakter. Takže zlodějky budou dál krást s tím, že teď mají prostor i v košíku pod kočárkem, a ostatní maminy budou muset kvůli nim v obchodech dále procházet ponižující kontrolou kočárku. Alkoholičky budou dál nasávat a posedávat s cigárem v ruce na zahrádce, akorát teď vedle sebe mají zaparkovaného prcka. Pak to vypadá, že mateřská je velká flákárna a kalit se u toho taky dá. A když byla žena předtím fúrie, pravděpodobně bude dál… „Protože to s těma parchantama ani jinak nejde, že? Než je postavit do latě!“ Podobně ráznou paní jsem zažila u lékaře. Já a ještě jedna maminka jsme své děti přivedly na klasickou kontrolu a na očkování. Ta paní též. S tím rozdílem, že se rozlétly dveře do čekárny, v nich se objevila korpulentní blondýna, která za sebou táhla dva své potomky a řvala na nás: „Já tady byla první, první! Já tady totiž byla už včera!“ Pokus o domluvu byl jejím tělem odražen a dáma se vřítila do ordinace. Připomnělo mi to tu scénku s Luďkem Sobotou, která se odehrává také při čekání na doktora: „Ale jáááá tady byl první! Jááá!“ Tak co, moje dcerka si při pohledu na jehlu zařvala o něco později, ale já jsem se spíš styděla, že i to naše plémě dokáže být tak neotesané. Ale kdo ví, jak jako matka působím na lidi já? Otvírám branku na hřiště a letmo zaslechnu šeptání: „Bacha, to je ta…“
Je zde ale otázka, jestli ta neotesanost není v některých případech nutností. Když jede moje kamarádka tramvají a ona je jediná, která nastupuje (těhotné a důchodce nebudeme počítat…), tak si stoupne na první schod a zařve na celý vůz: „Pomůže mi, prosím, někdo s kočárkem?“ Lidem je tak trapně, že se vždycky někdo najde. Docela mě její exhibice zarazila, ale ona na to reagovala slovy: „Líná huba, holé neštěstí“. A je fakt, že kdybych v tichosti čekala, až mě dav propustí z nástupního ostrůvku, tak tam s kočárkem čekám dodnes.
