Zahrada

I když má člověk pocit, že žádná slova nedokáží vyjádřit, to, co cítí, je tu ještě ten naléhavý obraz. Ne, počkat, to není obraz, to je vhled do něčeho, co se možná stane skutečností...

Jeho úsměv byl jako jablečný kompot vařený na starém sporáku u babičky na vesnici. Přikládáš do těch kamen proschlé dříví, sedíš na gauči, přikrytý kostkovanou dekou a myslíš na to, že si dáš ještě hrníček předtím, než půjdeš do zahrady, která se koupá v podzimním listí.

Usmála jsem se na něj též.

Díky tomu jsme na tu zahradu odešli spolu.

Ve vzduchu poletují poslední babočky, které se živí odpadem na kompostu a několika špetkami popence. Chci jej trochu utrhnout do polévky. Uvědomím si ale, že ty květy jsou stejné jako jeho oči.

Nebudu je trhat. Nechám je růst a prospívat.

Budu se na ně dívat a mít radost z jejich krásy.

...

Možná opět zítra navštívím tu zahradu.

To když se na mě usměje.