Vnitroblok

Bydlím v centru velkého města. To by mohlo podnítit vizualizaci k tomu, že žiji ve smogu a drnčení tramvají.

Není to až tak pravda. Sice večer v sedm zaslechnu zvon na kostele svatého Tomáše, ale je to spíše takový romantický hlas staletí starého muže, který je místem pro setkávání lidí s bohem (ať už si pod jménem Bůh představíš fousatého dědečka nebo energii podobnou polární záři.)

Mimo zvon neslyším nic, jen cvrlikání kosů, tíkání sýkorek, cvakání stehlíků a tlukot dlasků.

Ano, bydlím v centru, ale ve vnitrobloku, který je jakoby tajemnou zahradou, skrytou zrakům běžných občanů, spěchajících kolem. Tajemnost zahrady je ještě umocněna tím, že na ni navazuje konzervatoř. Z té se den co den ozývají zvuky, že se při chůzi do práce či domů cítíš jako herec z filmu.

Tuhle mě při cestě domů doprovázelo staccato smyčců, čímž jsem byla vybídnuta k ještě rychlejšímu kroku, ačkoliv mě tížila velká taška s nákupem.

Jindy jsem trhala před okny sedmikrásky, abych si je dala do polévky, když vtom začal dívčí soprán zpívat stupnice. Bylo to krásné. Sluníčko se tetelilo přes borovice, v nichž ševelily sojky, já v noční košili trhala kvítí a do toho všeho zněl dívčí hlas. Skoro jako vhled do kreseb od Švabinského.

Onehdy jsem byla na toaletě a donesl se ke mě zvuk tuby. Trefné dokreslení.

Kdysi jsem spěchala na schůzku a v doprovod mi hrály svižné tóny klavíru, až jsem si připadala jako Ada z filmu Piano, která prchá od manžela divočinou a blátem. Já na rozdíl od ní neměla manžela ani před kým utíkat, spíše jsem spěchala na tramvaj. Nebrodila jsem se blátem, to na chodníku není možné, ale dělala jsem slalom mezi zaparkovými auty.

Mému spolubydlícímu ale mladí muzikanti silně vadí. Nechápu to.

Ve mně hudba linoucí se z jakéhokoliv hudebního nástroje, i když to jsou jen etudy, evokuje něco krásného. Myšlenky mi letí do vzdálených končin či věků, kde v zemi dostatku a krásy muž a žena koušou jablko a u toho se hihňají.

Ale občas to není taková legrace, zvlášť když jdu kolem vedlejšího domu, kde sídlí pohřební služba. Občas před tímto domem zastaví velké nákladní auto, ze kterého muži vykládají sudy a u toho si vykládají. Co je v těch sudech? Zřejmě balzamovací nálev na zákazníky.

Každopádně na mě v těchto místech dopadne skromnost a pokora k životu, poděkování tomu, že dýchám, a slunci, že mě píchá do očí.

Je mi zde krásně, zvláště když mi k tomu hraje ten něžný saxofon.