Večer šťavnatý jako třešně

Všední podvečer byl dusný a slunce vytrvale sálalo na betonové náměstí, kde bylo několik prodejců se zeleninou. Šla z práce. Nesnesitelné horko zapříčinilo, že se jí modré šaty přilepily na záda.

Foukal ale naštěstí jemný větřík, který jakoby zpíval „c´est l´été – je léto“ (vítr je totiž zřejmě francouz, protože má našpulenou pusu.)

Do jeho zpěvu šuměla fontánka, jejíž pramínky se zdály být jako ze stříbra.

...

Koupila si vaničku třešní a spalována sluncem kráčela k domovu.

...

Zaujal ji ale poslední osamocený stánek.

No ani ne tak stánek samotný, jako muž který v něm prodával.

Seděl na dřevěné bedně a škrábal se na zádech. Nic moc zajímavého. Z dálky z jeho obličeje viděla jen černý plnovous a černé sluneční brýle.

Něco jí ale na něm upoutalo.

´Že bych se zašla podívat? Uvidíme, co nabízí,´ pomyslela si.

Přišla k jeho stánku, vlastně to byl jen stůl se sytě červeným slunečníkem. Všimla si, že muž je opálený a když jí nabíral do sáčku meruňky i jeho pěkných svalů na pažích.

Zaplatila. Úsměv. Rozloučení.

Tržiště bylo skoro prázdné. Došla až na jeho konec a otočila se.

Díval se na ni a na tváři měl stále odzbrojující úsměv.

Zasmála se.

Úžasný pocit!

Zahřálo ji na prsou až tak, že měla tváře jako ty zralé meruňky, které si nesla domů.

...

Doma u dveří potkala spolubydlícího, který jí řekl:“To tak máš schválně?“

„Co myslíš?“ odpověděla.

„No tu sukni,“ zněla odpověď.

Rychle si sáhla na spodní cíp šatů.

Ale co to?

Zadní díl sukně jí končil už u pasu.

Hned jí došlo, na co se prodejce na tržišti díval.