Všední podvečer byl dusný a slunce vytrvale sálalo na betonové náměstí, kde bylo několik prodejců se zeleninou. Šla z práce. Nesnesitelné horko zapříčinilo, že se jí modré šaty přilepily na záda.
Foukal ale naštěstí jemný větřík, který jakoby zpíval „c´est l´été – je léto“ (vítr je totiž zřejmě francouz, protože má našpulenou pusu.)
Do jeho zpěvu šuměla fontánka, jejíž pramínky se zdály být jako ze stříbra.
...
Koupila si vaničku třešní a spalována sluncem kráčela k domovu.
...
Zaujal ji ale poslední osamocený stánek.
No ani ne tak stánek samotný, jako muž který v něm prodával.
Seděl na dřevěné bedně a škrábal se na zádech. Nic moc zajímavého. Z dálky z jeho obličeje viděla jen černý plnovous a černé sluneční brýle.
Něco jí ale na něm upoutalo.
´Že bych se zašla podívat? Uvidíme, co nabízí,´ pomyslela si.
Přišla k jeho stánku, vlastně to byl jen stůl se sytě červeným slunečníkem. Všimla si, že muž je opálený a když jí nabíral do sáčku meruňky i jeho pěkných svalů na pažích.
Zaplatila. Úsměv. Rozloučení.
Tržiště bylo skoro prázdné. Došla až na jeho konec a otočila se.
Díval se na ni a na tváři měl stále odzbrojující úsměv.
Zasmála se.
Úžasný pocit!
Zahřálo ji na prsou až tak, že měla tváře jako ty zralé meruňky, které si nesla domů.
...
Doma u dveří potkala spolubydlícího, který jí řekl:“To tak máš schválně?“
„Co myslíš?“ odpověděla.
„No tu sukni,“ zněla odpověď.
Rychle si sáhla na spodní cíp šatů.
Ale co to?
Zadní díl sukně jí končil už u pasu.
Hned jí došlo, na co se prodejce na tržišti díval.
