U malých dětí je prý jejich přirozeností, že svým rodičům, nebo i jiným milým lidem, nosí roztomilé maličkosti. Pětileté dítko, za zády schovávající kytičku pro maminku, je naprosto běžným úkazem.
Nevím, jestli tato milá snaha potěšit druhého přetrvává i do dospělosti, domnívám se ale, že u většiny, stejně jako jejich brzlík, nemilosrdně krní. U ostatních je přetransformována do sporadického nakupování drahých věcí, většinou v rámci úkonu zvaném „žehlení“ neboli „udobřování.“
Někteří lidé možná tomu, koho mají rádi, v dospělosti nosí květiny. Toto jejich počínání je ale u mnoha obdarovaných považováno za kýčovitý romantismus.
Když já osobně hrábnu do vzpomínek na dětství, objevím více či méně zajímavé situace.
Mým nejčastějším počinem, který přetrvává až do současnosti, bylo a je, přinést tatínkovi cokoliv, co se válí na zemi. Nešlo tak ani o „cokoliv“ jako o drobnůstku většinou technického rázu.
Mému tátovi jsem tedy po příchodu ze školy vtiskla do dlaně matičku, šroubek nebo třeba hřebík.
Praktický muž můj dar vždy přijal s poděkováním a nadšením a následně trofej odnesl do dílny, kde ji vhodil do plechovky s podobnými exempláři.
Po odstěhování z domova jsem drobné maličkosti začala nosit příteli. Jeho nadšení ale nebylo až tak velké, spíše mě počastoval označením, cituji: „sběrač bordelu.“
Nevím, jestli kvůli této hlášce, ale brzy jsem šroubky začala nosit jinému muži, který mé důkazy lásky dokázal ocenit.
Mamince a jejímu druhovi jsem také nosila a stále nosím na návštěvu něco, co mi frnkne do nosu. Nebývají to většinou tři oříšky na lísce, které by mě bacily do úsměvu, ale většinou to je kus dřeva, o který zakopnu.
Když k nim jedu na návštěvu, myslím totiž také na jejich dárce tepla, starý krb. Stejně tak, jako nesu v tašce bonboniéru pro obyvatele domu, seberu po cestě i nějakou tu spadenou větev, zapomenutý aport nebo třeba vyplaveninu z řeky.
Nemyslím si, že by to správci lesa nebo parku vadilo. Jde přece o jednu větev. Ani kolemjdoucí mi nic neříkají, možná proto, že během zírání na pochodující shluk zeleně se nestačí dovtípit, že v tom chvojí je ukryt člověk. Občas se ale za mnou vydá nějaký ten pes, zejména tehdy, když v ruce svírám kus dřeva, který vypadá jako aport. Pes se dožaduje hry, ale já nereaguji, protože mrsknout tu drahocennost pryč je poslední věc, kterou bych chtěla udělat. Občas ji ale odhodím, to pokud kus dřeva nese čerstvé známky po psově tlamě či jiných výměšcích, ve kterých se psi rádi válí.
Když jdu tedy na návštěvu, neopomenu něco donést.
Koupit v obchodě láhev vína nebo čokoládu je ale nuda. Raději improvizuji.
Kdysi jsem tatínkovi nenesla žádnou kovovou součástku, nýbrž křeslo. Bylo moc hezké, rokokové, a leželo u kontejnerů. Táta si sice posteskl, že je protržené sedátko, já si ale myslela něco v duchu rčení – darovanému křeslu na sedátko nehleď.
Mamince jsem onehdy na návštěvu přinesla dvě vlaštovky. Živá ptáčata totiž ležela na chodníku a pískala, až se jejich holá hrdélka třepotala a to se mnou dokonale hnulo. Maminčin přítel mi ale ve dveřích hned narovinu řekl, že ptáčky mám vrátit zpět na místo, ale nejlépe do nějakého houští, že si je jejich maminka najde. Trochu jsem byla zklamaná, protože pak jsem jim na návštěvu vlastně nic nepřinesla. Po cestě zpět jsem ale v houští našla pěknou lampu, tak moje duše se opět zatetelila rozpustilou radostí.
(Technická poznámka: Pokud obdarovaný věc nechce, neurazím se. Tato situace ale většinou nenastává. Dotyčný naopak se mnou jde na místo činu s myšlenkou, že zde jistě leží nějaké další kuriózní předměty.)
...
Návštěva u konce, káva dopita, bábovka (upečená ve formě kterou jsem našla v lese) snězena. Odjíždím a už se těším, až mě na návštěvu pozveš ty.
